12. Kapitola

28. října 2012 v 16:36 | Caroline&Christine |  Kapitoly
Sžíralo mě svědomí. Od té doby, co jsem deník našla uběhlo několik dní a já jsem nad tím stále nemohla přestat myslet. Co jsem to za člověka, že si takové tajemství nechám pro sebe? Všichni žili ve sladkém nevědomí, Natálie nedělala žádné problémy, Marek se zdál být jako alfa vynikající, Tomáš se s nikým nehádal... Jen já jsem se stále víc zavírala do knihovny, držela deník v rukou a děsila se každého kroku na chodbě. Děsila jsem se toho, že mě obviní, že si to tajmeství chci nechat pro sebe, což není pravda. Chci jen najít vhodnou příležitost, jak to oznámit. A hlavně komu to říct... Nechci jim dávat plané naděje. To by ode mě bylo dost kruté a nefér.
Také jsem se stále víc zaobírala možností, že je Gábina vážně čarodějnice - že to zdědila po madam Saitou. Ví to nebo ne? Mám jí to říct? Ale to je blobst. Nemůžu se s ní sejít, nebo jí zavolat. Pravděpodobně si myslí, že jsem mrtvá, nebo že se válím na pláži v Karibiku, okukuju sexy plavčíky a popíjím koktejly. Kéž by. Kéž bych se nemusela bát dalšího svítání, vraždit lesní tvory a pít vodu z jezera. Mezi námi, ty Eričiny 'speciality' se už vážně nedají jíst. Ale zřejmě jsem jediná v tomhle domě, komu to vadí...
A Christian? Popravdě, pracovitějšího a milejšího kluka jsem snad v životě neviděla. Pomáhá Erice se vším, uklidňuje Tomáše, když se náhodou zase rozzlobí... Se všemi vychází. Zdá se mi to, nebo jen mě se tak trochu straní? Možná, že je to naopak. Poslední dobou se v lidech vůbec nevyznám. Každý má jiné nároky, jiné vášně a jiné názory. Jsou jako zavřená kniha, ke které musíte nejprve najít cestu, aby se vám posléze sama otevřela na první stránce a vy poznali ten tajuplný příběh, který celou dobu tak úpěnlivě střežila.
Pohlédla jsem znovu na deník, který jsem až doposud nervózně tiskla v rukou. Rozpadající se kožená vazba voněla dávnými časy a listy byly výtazně zažloutlé.
Teď, nebo nikdy. Zvedla jsem se ze země a vyběhla z knihovny do kuchyně, kde už všichni večeřeli.
"Poslyšte," nadechla jsem se odhodlaně, ale záhy se zarazila. Co jim mám říct? 'Našla jsem deník toho týpka, který může za naši proměnu, má prý vyrůst kytka, která nás vrátí do normální podoby, třeba nám vyrustla mezi růžema!'? To těžko.
"... já, já jsem jen... chtěla jsem vám něco říct." Když jsem se dívala do těch jejích nechápajících tvářích, chtěla jsem se otočit na podpatku a nebo říct větu typu: To máme ale krásný den! Naštěstí, mě nějaký hlas "pomohl" a, když na to přijde, i vylekal.
"Co to máš v ruce?" Se zájmem se zeptal Sebastian a ukousl si namazané housky.
"Nic..." Přitiskla jsem si deník k svetříku. Ucítila jsem jak se mi řine krev do tváří. Patrik na mě pohlédl, ale zdálo se, jako by nevnímal, až jsem se z jeho očí trochu zapotácela.
"Ale jo, něco to asi bylo." Zamumlala Erika od plotny. Ani jsem netušila, že poslouchá. Zhluboka jsem se nadechla a deník ostražitě vytáhla přěd hruď.
"Deník..." Další horda nechápavých obličejů.
"Jó, založila sis deník." Pohrdavě se do toho vložila Nat svým obvyklým způsoben a hodila na mě ksicht který mě docela vytočil.
"Ne!" Vrhla jsem se na ni, možná až moc agresivně. "Tenhle deník jsem našla pod jednou parketou v knihovně." Šla jsem se k nim posadit a třískla jsem deníkem na stůl před Natálii. Všichni po sobě začaly podezíravě pokoukávat.
"Spíš to vypadá jako nějaká starší verze Kroniky Rodu Spiderwicků." Odlehčil situaci Tomáš, ale jaho hlas byl naprosto vážný.
"Co je to zač?" Sáhl na deník Chris a naše oči se setkaly v jemně vystrašeném pohledu.
"Jak jsem řekla, našla jsem ho v knihovně. Patří nějakému Barnabášovi." Poťukala jsem prstem na podpis na první straně. "Je to..."
"První vlkodlak." Doplnil mě Chris. Přikývla jsem.
"Je v ní lék, jak se vyléčit z kletby. Květina. Barnabáš to zkoušel, ale postupně psal méně a méně zápisů. Přečetla jsem si pár posledních, le vůbec v tom nemám jasno." Přiznala jsem se. Mluvila jsem hodně sekaně, čož bylo při mé nervozitě typické. Spadl mí kámen ze srdce, že mi nikdo nic nevyčítal. Když nikdo nic neříkal, vložila jsem se do toho opět já. "Je tam celý jeho život. Jak dlouho tu už někdo bydlí?"
"To je... Nechápu to. Ty nám tu říkáš, že nějaká kytka nás vyléčí, ale prosím tě, to si jen někdo dělal legraci." Řekl Marek. Z toho tónu mi přeběhl mráz po zádech. Na to, že byl jen a pár let starší choval se ke mně jako k díťěti, které potřebuje za každou blbost pokárat. Chtěla jsem ho sjet podrážděným pohledem, ale jeho oči mi vypálily slova z úst.
"Tak to být nemusí." Zvýšeným hlasem pronesla Erika odvázala si zástěru a přešla k nám. Zahřálo mě u srdce, když mě někdo podpořil. "Vlkodlaci tu žijí po generace, kdo ví jsetli to někdo nenašel a neschoval a nikomu o tom neřekl." Marek zatřásl hlaou v nesouhlasu a majetnicky sáhl po deníku. Nat odložila sousto od pusy a koukla mu přes rameno.
"Kde je to to s tou kytkou?" Zeptal se Christian.
"Tady... Ještě pár stránek." Všichni se naklonili a četli. Kdosi přečetl pár řádků nahlas. Slyšela jsem jen "puč mi to" a "po tobě to mám já." Chvilku se o knihu handrkovali, ale Nat to utla.
"Nevěřím tomu." Uchechtla se.
"Já taky ne..." Přidal se Tomáš omluvně.
"Já myslím, že je to pravda." Obhajovala jsem sebe samu i deník.
"A jak to asi zjistíme?" opět Marek. "Nevěřím na nějaké odvary z květin a baby kořenářky, je to blbost." Postavil se a opřel se o stůl.
"Ale co když je to pravda, a my to nevyužijeme?" Zvýšila jsem hlas.
"Nic takového neexistuje! Na báje nevěřím." Zajel mi očima hluboko do těch mých, a já měla pocit, že mi vidí až do nitra.
"Taky jsem nevěřila ve vlkodlaky, dokud jsem se jím nestala." Pronesla jsem pevným hlasem, odhodlaná neucuknout mu pohledem. Po tváři mu najednou přeběhl stín a on se temně pousmál.
Polkla jsem. "Ještě to ale není všechno. Barnabáš se zmiňuje o věštkyni - lépe řečeno - o čarodějnici. Prý se jmenuje madam Saitou." Nechala jsem je, aby si onen zápis přečetli. Když znovu vzhlédli, pokračovala jsem. "Moje kamarádka má příjmení Saitou."
Hodnou chvilku na mě zaraženě hleděli, pak se ale vzpamatovali a trochu vzrušeně, trochu pochybovačně se na sebe podívali.
"Violet," Začal opatrně Christian, ale nedíval se mi do očí. "chápu, že z toho asi máš radost, ale... nezdá se mi pravděpodobné, že skutečné čarodějnice vážně existují. Třeba není ani ta kytka..."
Nechápala jsem, že o mě a o mých názorech zrovna on tak pochybuje. Trochu mě to zklamalo.
Erika si povzdechla. "Dá si někdo vafle?"
A všichni rázem na nějaký deník zapomněli.

Už jsem se opět zamknula v knihovně a deník před sebou propaloval pohledem. Ten nával nedůvěry od ostatních mě hodně ranil. Vážně je to jenom blíbol a žádná květina neexistuje? Psal to Barnabáš jen z legrace, aby ostatním dával plané naděje? A co Gabča? Může být i ona čarodějnice, nebo celá ta věc s madam Saitou je jen báchorka? Myslím, že exituje jen jeden způsob, jak to všechno zjistit... Zavolat Gabče. Ale... Nemám mobil. Telefon v domě taky není a kdybych měla někde hledat telefoní budku, zabere mi to celou noc. Položila jsem si hlavu do dlaní a chystala se všechno vzdát, když v tom se ozvalo klepání na dveře. Povzdechla jsem si a šla odemknout.
Byl to Sebastian. Nesměle postával na prahu a ruce měl schované za zády. "Můžu dál?"
Udělala jsem mu místo, aby mohl projít a zase zavřela. Poslední dobou se knihovna stávala mojí nedobytnou pevností.
Sebastian si sedl do jednoho z křesel. "Vio, ty si myslíš, že je to všechno pravda?" zadíval se mi vážně do očí. "Myslíš, že se můžeme vyléčit?"
Se zájmem jsem si ho prohlížela. "Nevím, jestli je to vážně pravda, ale já tomu věřím. Rozhodně nechci zůstat do konce svého života napůl vlkem, napůl holkou. A nepřijde mi správný, aby to ostatní hned odsuzovali." řekla jsem narovinu.
"Takže bychom tu kytku měli začít hledat?" zeptal se. Seb byl vlastně tak trochu jako já. Taky se zoufale upínal ke každé malinké naději, která se objevila.
"Můžeme to alespoň zkusit." Chvilku jsme tam ještě tiše seděli, ale pak se Sebastian zvedl s náhlým úsměvem ve tváři.
"Už bych měl jít. Stáhl jsem si do mobilu novou hru, takže jsem na ní dost zvědavý."
"Ty máš telefon!?" vyhrkla jsem vzrušeně. Nová naděje mě najednou hřejivě zaplavila. "Můžu si ho půjčit?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raduška Raduška | E-mail | Web | 20. dubna 2011 v 20:49 | Reagovat

Ahoj prídi na náš blog a zahlasuj v módnej polícii :http://rbdxd.blog.cz/1104/modna-policia-c-5#komentare . Dakujeme . prepáč za reklamu. =)

2 uchiha nu-kua hatake uchiha nu-kua hatake | 22. dubna 2011 v 21:15 | Reagovat

hustyyy jen tak dál :) :-)  :-)  :-)

3 Vicky Vicky | Web | 29. října 2012 v 15:54 | Reagovat

jéé to jsem ráda, že je povídka zpátky!! :-) :-D Moc krásné! :-D

4 Kájuška Kájuška | 11. ledna 2013 v 22:27 | Reagovat

užasné kapitolky, ale koukám, že jste zpět dlouho nevydrželi:D no třeba se dočkáme dřívějšího dílu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama