11. Kapitola

28. října 2012 v 16:36 | Caroline & Christie |  Kapitoly
Zbytek týdne jsem strávila s Christianem a s knihami. Erika se pomalu začala opět stavět na vlastní nohy a Mirek se ve své funkci náležitě činil. Zavedl hned několik nových pravidel, které se měli stát pro smečku prioritou. Mimochodem, které jsem rozhodně nehodlala dodržovat. Natálie přestala provokovat, což jsem brala jako dar z nebes, a začala se uzavírat ve svém pokoji. Sebastian a já jsme se více skamarádili a mezi námi již nestála ta Velká čínská zeď. Patrikovy přeměny se stále více prodlužovali a všem bylo jasné, že v lidské podobě si ho už moc neužijeme. Po malém probádání situace jsem se vydala, kam jinam než, do knihovny.
Usedla jsem v mém oblíbeném, staším křesle. Vyšla jsem k prvnímu regálu a prsty přejížděla po vytištěných titulech na hřbetech knih. Po Chrisově doporučení jsem vybrala jeho oblíbenou - Sen noci svatojánské.
Po chvíli čtení jsem se skulila z křesla na dřevěnou podlahu. Z dlaní mi vypadla kniha a dopadla na jednu z dřevěných parket. Uslyšela jsem dunivý zvuk. Zvědavě jsem se sehnula, abych to místo prozkoumala. Ať teď jsem si všimla, že parketa je nepatrně uvolněná. Hmmm, bude se muset zpravit. Trochu jsem za ni zatáhla. Ups! Parketa mi zůstala v ruce a mě se tak naskytl pohled na jakousi knihu, kterou parketa držela v úkrytu. Ohlédla jsem se ke dveřím, jestli jsou stále zavřené a knihu vyndala. Desky měla z hnědé kůže a omotaná byla jakousi koženou šňůrkou. To nebude kniha...
Byl to deník.

A na první stránce se psalo...
Barnabáš Rad, 1416

Proč by tu někdo schovával tenhle deník? Ke všemu osoby, o které nemám ani páru. Vědí o tom ostatní? Není zakázáno to číst? Otočila jsem na další stránku.

12.4. 1416
Deník jsem si nepsal již mnoho let. Ale jakési prapodivné okolnosti, které se staly v uplynulých pár dnech, mě donutily opět namočit brk do kalamáře a udělat na první stránce pár křivolatých škrábanců. Před pár měsící jsem byl ještě člověk a právoplatný občan města Vsetín a nyní? Ve dne šelma, v noci člověk. Nechci ztratit sebe samého, tak, jak se mi to stává při lovu. A kvůli lovu je ze mě zrůda.
Otevřela jsem knihu uprostřed.
25. 6. 1416
Svojí rodinu jsem neviděl už několik úplňků. Strach mě sžírá. Vlk uvnitř mě sžírá. Každou přeměnu trávím v křečích. Proč tak krutý trest si pro mě přichystala vlčice? Stále čekám na milosrdnost. Ať už v jakékoli podobě.
Utápím se v pachuti krve ze svých kořistí. Obracím oči k úpňku a stále doufám. Ve snech se mi zjevuje květina. Tak zářící, že musím přivírat oči. Vylečí mě?

Zatajila jsem dech. Byla jsem doslova vyvedená z míry. Léčivá květina? Existuje?

Musím se vydat na dlouhou cestu. Zatmění měsíce. Musím se vydat zpět do Beskyd. Nechť mě Bůh ochraňuje.

"Violet!" nadskočila jsem a deník mi vypadl z rukou. "Bude večeře!" Byl to Sebastian. Mám mu říct o deníku? Mám ho dát zpět pod uvolněnou parketu, nebo si ho vzít k sobě do pokoje? Zvolila jsem druhou možnost. Prozatím ho chci udržet v tajnosti. Třeba ta květina je jen mýtus. Nebylo by fér dávat ostatním slepé naděje ve vyléčení.
Vrátila jsem deník zpět a jako ve snech se odebrala po schodech do kuchyně, kde to hýřilo životem.
Erika usmažila bramboráky. To na mě bylo dost mastné, ale stejně jsem si dala. Všichni ve sladkém nevědomí uždïbovali ze svých malých porcí a já jsem zamyšleně hleděla na tu svojí, jíž jsem ani nedotkla. Christian si pravděpodobně všiml mého mlčení, ale neřekl nic, což jsem oceňovala.

Opět jsem se potají odplížila do knihovny. Pro jistotu jsem za sebou zamkla dveře. Vzrušeně jsem vysvobodila deník z jeho temné skrýše a znovu otevřela. Co mě čeká dál? Bylo pro mě trochu těžké lušit ten starý rukopis a poddávat se podivné staročeštině. Ale ještě těžší byla ta neinformovanost, která mě ovládala. Začala jsem hned dalším zápisem, před kterým byla zmíňka o květině.

24. 6. 1416

Dnešního dne jsem se po západu slunce vydal za místní kartářkou a svěřil jí své hrozivé tajemství. Madam Saitou mi prorokovala o záhadné květině rostoucí na pomezí dvou lesů, zjevující se pouze při zatmění Slunce. Nikdy jsem na tyto klevety nevěřil, ale neměl jsem jinou možnost.

Další překvapení! Saitou - tak se jmenuje i Gabča! Zaryla jsem pohled zpět do deníku.

29. 6. 1416
Šelma ve mě čím dál tím víc přejímá kontrolu. Je stále těžší a těžší zůstat v lidské podobě.

Pravý roh byl lehce sežehnut. Z toho jsem usoudila, že si náš 'přítel' pořádal táborák. Nad touto úvahou jsem se pousmála. I z takových detailů se dá vyvodit celý příběh...
Velké nástěnné kukačky zakukaly jedenáct hodin. Měla bych jít spát, jinak se zítra ráno neprobudím a prošvihnu přeměnu.

Ocitla jsem se na palouku obklopeném hustými lesy. Na trávě se třpytila ranní rosa, slunce ozařovalo vykukující listy lesa a ptáci prozpěvovali svou tradiční píseň. Svalila jsem se do heboučké trávy a nechala se kolébat slabým vánkem. Prsty jsem pročesávala ony jemné nitky. Utrhla jsem jeden bělostný kvítek a přičichla jsem si k jeho korunce. Náhle jsem místo sladké omamné vůně ucítila měditou pachuť v ústech. A začla se dávit. Všimla jsem si, že okolní tráva se pomalu mění ve směs nesnesitelně husté krve, vnitřnosti a odštěpky kůže. Když jsem se chtěla nadechnout, s hrůzou jsem zjistila, že můj jazyk již není na svém místě a dere se mi do krku. Vykoukla jsem na hladinu a spatřila čtyři páry sněhově bílých tlapek. V hlavě jsem uslyšela výhružné vrčení.
"Narazila jsi na něco, co mělo býti navždy skryto!"
Něco mě stáhlo zpět pod hladinu a začalo to křičet mé jméno. "Violet! Doprdele, Violet! Vzbuď se!"
Ztěžka jsem odklopila víčka a s tlukoucím srdcem jsem zjistila, že se 'koupu' ve vlastním potu. Celé tělo mě pálilo a cosi mnou nepřestávalo lomcovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama