10. Kapitola

5. března 2011 v 18:12 | Christie & Caroline |  Kapitoly
Je to hrozná kletba. Krutá vlčice... Být v lidském těle jen přes noc, i když já jsem nic neudělala. Být v blízkosti s novými lidmi, se kterými si tak úplně dobře nerozumím. Zatřásla jsem hlavou a vtom jsem se opět potkala s Chrisem.
"Spor urovnán?" zeptal se opatrně.
"Moc bych neřekla." podívala jsem se na něj provinile a obtočila jsem si ruce okolo těla.
"Je silná, zvládne to." dodal optimisticky. "A teď dobrou."
Když odcházel nepatně se mě otřel o paži.

"Jo, dobrou." S hlavou sklopenou k podlaze jsem pomalu odcházela až do našeho pokoje. Hodiny utíkají tak rychle, myslíte si že uplynula sotva půl hodinka, a přitom už je desátá pryč. Když vstáváte tak časně, nakonec vám nic jiného nezbývá, než jít spát brzo. Vždycky jsem chodila spát tak, no, abych spala minimálně osm hodin, nikdy jsem nemohla vystát nafialovělé kruhy pod očima a opuchlou tvář.
Ale dnes? Nemohla jsem usnout. Pořád jsem se převalovala na všechny možné strany a zářící půlměsíc na mou postel tomu moc nepomohl. Odhalila jsem první minulost. Nevím, co předtím prožili ostatní, včetně Christiana. Možná ho něco muselo změnit do téhle přecitlivělé povahy. Navíc mi připadá, jako bych se vůbec neznala, nikdy jsem o ně moc zájmu neprojevovala a najednou je tu on a vše je pryč. Každý jeho dotyk, usměv, povzbuzení. Nevím jestli to cítí stejně. Těžko, nezahlédla jsem jediný náznak, bere to jako kamarádství. Zkusím to taky tak brát, nebudu se nijak projevovat a nechám další krok na něm. Jak bude chtít. O můj bože Violet, co si to tu namlouváš ?! Zavrtala jsem se hlouběji do peřiny a tvář odvrátila od měsíce.
Po tváři mi přejela jemná kůže. Pomalu jsem otevírala oči a přede mnou se začala zaostřovat Christianova snědá tvář. Vlasy sčesané na levou stranu a v očích lehké pobavení. Stál přede mnou jen v pyžamu. Narozdíl ode mně měl i spodní část.
Střelhbitě jsem se posadila.
"Co tu děláš ?" vyjekla jsem.
"Ššš." umlčel mě. V tom jsem si vzpomněla, jak jsem ho poprvé potkala a snažila se ho tímhle 'ššš' uklidnit.
"Co tu děláš?" zašeptala jsem znovu.
"Překvapení." oznámil. "Pojď za mnou." Natáhl ke mě ruku. Chvilku jsem jen tak seděla, ještě trochu rozespalá a přemýšlela co tím vlastně myslel a projela jsem si rukou vlasy. Nakonec jsem ho vzala za ruku a vyklouzla z postele. Hned jak jsem se postavila jsem si uvědomila, že mám na sobě jen to dlouhé tričko a kalhotky. Christian očima přejel po mých nohách a hned se odvrátil.
"Promiň." poznamenal a v jeho hlase jsem slyšela pobavení. "Ale asi tam bude zima." dodal.
Cítila jsem, jak se mi řine krev do tváří, okamžitě jsem sáhla po teplácích od Eriky a navlékla je.
"Kam, že to jdeme?" zeptala jsem se podezíravě. A hlavně taky kolik je. Divím se že jsem tímhle povykem nevzbudili Sebastiana. Měl spánek jak medvěd.
"Už jsem říkal, překvapení." odpověděl neoblomně. Vedl mě do předsíně k východu z domu a z věšáku mi podal naducanou bundu. Jediné co jsem stihla pochytit, než jsme doslova proletěli domem byl čas šest hodin a v zrcadle jsem zaznamenala jen hnědou barvu mích vlasů. Chris si nazul plátěné tenisky a tak jsem jeho pohyb napodobila a oblékla si své kozačky.
Vyšli jsme před dům, venku bylo šero a v Christiánových očích se zračilo očekávání.
"Co tu děláme?" zeptala jsem se trochu podrážděně. Zavedl mě k nedalekému dřevěnému stolku s židlemi. Na něm byli dva talíře s houskami a marmeládou a hrnek z kterého se kouřilo. Nebyla to nějak dokonalá snídaně, ale já z ní byla naprosto unešená. Připravil to pro mně. Podívala jsem se na něj a nadšení jsem rozhodně neskrývala. Vyběhla jsem ke stolu, usedla na židli a pustila se do jídla. Chris se pobaveně usadil naproti mě a s potěšením ve tváři mě sledoval. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale usmávala jsem se. Po hcvilce se Chris natáhl pro máslo a namazal si housku.
"Asi to není snídaně, na jakou jsi byla zvyklá, co? A vůbec, každý z nás se musel přizpůsobit Eričinu 'kuchařskému umu', ale... Není to tak špatné..." zamumlal. Střelila jsem po něm zkoumavým pohledem, ale mlčela jsem. Chce to víc marmelády...
"Vyprávěj mi o svém životě." pobídl mě. Chvilku jsem na něj jen tak zírala. Netušila jsem, že se bude zajímat zrovna o tyhle věci.
Polka jsem. "Moje mamka vede cukrárnu. Táta je novinář a brácha automechanik. Většinou byli všichni pryč. Neměli na mě tolik času, jak si ty a všichni ostatní myslíte. Starala jsem se o sebe povětšinou sama."
Sama jsem byla překvapená, jak to ze mě najednou vylezlo. Mluvila jsem doslova o svém minulém životě. Každý by řekl, že si ho budeme vychvalovat - navěky v dobrém. Ale já jsem to řekla až bolestně pravdivě. Maminka mě měla sice nadevše ráda, ale její cukrárna byla jako její další dítě. Její oblíbené místo, práve do které chodíte rádi. Táta - věčně zaneprázdněný. Těch pár slov, které jsme si denně vyměnili bylo 'ahoj', 'jak bylo ve škole', 'jak ses měl v práci', 'dobrou noc'. A tím to haslo. Ale byla to přecejenom moje rodina. "Bydleli jsme v paneláku. A měla jsem psa."
"Psa jsem vždycky chtěl." přikývl vážně Christian. "Když mě vlci pokousali, byl jsem ještě hodně malý. S tátou jsme se vydali do lesa, aby mi ukázal přírodu. Byla zima a vlci byli hladoví..." odmlčel se. Kousíček po kousíčku mi sám odhaloval střípky z jeho minulosti. "Zaútočili na nás, bránili jsme se poleny a větvěmi, ale mě pokousali."
Zavládlo ticho. Ticha nenávidím. Nikdy nevím, co mám říct. Bylo mi Christiana líto, když byl takhle malý. Nakonec jsem se přemluvila ke slovům.
"Taky jsi za to nemohl."
"To nikdo z nás, co jsme tu." odpovědel s pohledem upřeným v housce. "Natálii s Markem jsme našli u cesty. S nimi se nedalo nic udělat, nic lepší jsme udělat nemohli."
Podívala jsem se mu do očí. "Teď si to, ale nebudeme kazit špatnými vzpomínkami." řekla jsem.
"Jasně, takže co děláš ve svém volném čase?"
"Ve svém volném čase?" opakovala jsem po něm nechápavě. "No, žádný momentálně nemám, ale ráda jsem hrála na kytaru a taky ráda čtu, to myslím víš, ne?" usmála jsem se na něj.
"Jo, to vím, ale s tou kytarou ne." A taky vypadal, že ho to hodně zarazilo. "Vždycky jsem chtěl umět hrát na kytaru." přiznal. Při téhle větě jeho hlas zněl, jako když má malé dítě sen, ale ví, že se nikdy nevyplní.
"Někdy tě to naučím, když seženeme kytaru."
"Tak dobře, beru tě za slovo." zasmál se až se mu objevili krásné ďolíčky ve tvářích. Ustaraně jsem se podívala k obloze.
"Máš pravdu." potvrdil. "Za chvilku bude východ, půjdeme." Strčil si do pusy zbytek housky.
"Héj, vy dvě hrdličky!" Zakřičel na nás vysmátý Tomáš. Myslím, že porážku už jakž takž přijal. Christián ho spražil pohledem. "Hamouni jedni, my tady pomalu okusujeme nábytek a vy si tu uděláte hotový hody!"
"Sklapni, bude východ." sykl Chris a protočil oči.
"Jo, to bude." potvrdil. "A ten kretén ani nebude vědět, kde je práva a levá. Natož jak vést smečku." odplivl si. Chvilku mi dalo potíž vybavit si, o kom to vlastně mluvil.
"Musíme Markovi věřit a podporovat ho." pokrčil Chris rameny. "Je teď náš vůdce, tak se k němu tak musíme chovat." A postrkoval mě do kuchyně. Ještě jsem zaslechla, jak Tomáš mumlá něco o 'podělaným debilovi' a jak mu Christian udělil slušnou herdu do žeber. Všichni už dojedli. Byla jsem ráda že se zase vše vrátilo do normálu. Tím mám na mysli to, že Erika opět vaří a všichni se spolu normálně baví. Aniž bych cokoli řekla, Erika na mě a Christiana koukala naprosto uchváceně. Jakmile se Chris ztratil z dohledu, vklouzla jsem za Erikou.
"Eriko?"
"Copak?" zeptala se a otřela si ruce do zástěry.
"Kdy má Christián narozeniny?" S otázkou jsem zavřela oči a zaťala pěsti do tepláků.
"Pročpak?" Nevím co čekala, že odpovím každopádně jsem nic neřekla. "Brzo. Myslím, že tak za pár týdnů, nevím to přesně, jen vím, že v zimě."
"Aha, děkuju." Budu se muset zeptat někoho, kdo ho lépe zná. Hodiny opět odbyly třičtvrťě na sedm. A já zapadla do do koutu kuchyně.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 uchiha nu-kua hatake uchiha nu-kua hatake | 5. března 2011 v 18:50 | Reagovat

je to naprosto supéééér :) jen tak dál :) :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

2 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 5. března 2011 v 19:28 | Reagovat

úžasné :D už sa  teším na dalšiu časť :D

3 nafisa nafisa | 7. března 2011 v 15:06 | Reagovat

Skvělé!! Jen tak dál :-)  :-)  :-D

4 Simiaaa Simiaaa | 21. března 2011 v 17:40 | Reagovat

Kdy bude další?

5 mesi mesi | 8. září 2011 v 20:00 | Reagovat

Budete pokračovat nebo ne?

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 31. března 2012 v 13:27 | Reagovat

Vás už to nebaví psát?? :-(  :-(

7 Selené Selené | Web | 26. dubna 2012 v 23:37 | Reagovat

krásná povídka....těším se na pokračování...bude ještě že jo??plosímmmmmmmmmmm...dejte nám další kapitolku...

8 nikis nikis | 15. července 2012 v 19:30 | Reagovat

Ahoj je to skvělí :-D. Prosím že napíšete pokračování strašně mě to baví je to supr :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama