8. Kapitola

13. února 2011 v 19:15 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Po týdnu už jsem si ani nepřipouštěla, že tu jsem tak rkátkou dobu. Zjistila jsem, že se smečkou je mnohem větší zábava, než jsem si myslela a všichni se ke mě chovali přátelsky. Až na Natálii, které na mě pro jistotu nemluvila vůbec. Přeměny už nebyly tak bolestivé, jen trochu zvláštní, prudké. Ale brala jsem to jako fakt, nemohla jsem to nijak ovlivnit. Následoval další den ve vlčí kůži.
Naše tlapy narážely do tvrdé země a šustilo pod nimi spadané listí. Hnali jsme se za první kořistí, kterou jsme uviděli, což byl statný jelen. Potlačovala jsem soucit a nechala převažovat vlčí potřeby. Už jsme ho skoro měli... Už jen pár skoků a...
Ozval se pronikavý krátký zvuk. Zvuk, jaký lze slyšet jen v akčních filmech, nebo na policejní stanici. Výstřel. A pak druhý. S hrůzou jsem se přikrčila k zemi a rozhlížela se po okolí. Najednou jsem ho uviděla. Muže držící v ruce dlouhou pušku a na hlavě klobouk s perem. Myslivci.
Smečka začala výt a štěkat. Blížili se. Neohrabaně namířil pušku doprostřed smečky, zamířil a se smíchem střelil. Jeden mohutný vlk se sklátil k zemi, nehýbal se.  Uvědomila jsem si, že je to Miroslav - alfa. Na chvíli se ještě s hrůzou v očích zadíval na myslivce, který ho postřelil a hlava mu nekontrolovatelně klesla k zemi se zavřenýma očima. Co budeme dělat? Máme utéct?
Všichni se zatím rozptýlili do houští a keřů.

"Dobrá rána!"Ozval se burácivý krutý hlas druhého myslivce. "Teď já!" Oznámil.
Zjevně měli pár piv a pnáků v krvi. Než jsem mohla něco vymyslet, vlk vedle mě se sesunul k zemi. Postřelený, problesklo mi hlavou. Ale ne, neměla jsem pravdu. Byla to Erika a začala se měnit.

Hustá srst se pomalu změnila na hladkou světlou kůži, oči nabyly hnědé barvy. Byla jsem zmatená. Jakto, že se proměnila? Adrenalin! Seb měl pravdu!
Všichni ostatní byli stejně překvapení jako já. Erika si jich nevšímala, namísto toho se se vzlyky doplazila k Miroslavovu tělu. Vlk ztěžka oddechoval a tiše kňučel. Jeden výstřel ho trefil doprostřed hrudi, ze které se valila krev. Potlačila jsem zněchucené štěknutí. Co mám dělat? Erika měla ruce od krve, jak se jí snažila potlačit. Z očí se jí valily slzy. 
Pak se ozval hlas myslivců: "Hele Emile, ženská!"
Z keře se mohutným skokem objevil Christian a strhl Eriku k sobě. Z houštin se postupně začali oběvovat dalěí vlci a namířili si to přímo k myslivcům. 
Do háje! Vždyť je můžou zasřelit! Ale jim to bylo očividně jedno. Pomalými kroky a s hlubokým hrdelním vrčením, které v takovém počtu znělo jako burácení hromů, se jistě blížili přímo k lesním vrahům. Christian stále skrýval Eriku, která se mu choulila u nohou, ale vrčel stejně přesvědčivě jako ostatní. Já jsem stále nemohla odtrhnou oči od Miroslavova těla. Je mrtvý. Neexistovala jediná šance, která by to mohla popřít. Sálal z něj chlad a lhostejnost. 
Myslivci byli stále ochromeni pohledem na Eričinu přeměnu a blížící se smečku. 
"Do prdele! Už mám jen jeden náboj!" zahulákal jeden z myslivců a tiskl si pušku k tělu. "Radši bysme to měli votočit, co řikáš?"
"Myslím, že je to fajn nápad." zamumlal druhý a už si to šinuli ven z lesa. 
Otočila jsem se na Eriku. Díkybohu, měnila se nazpátek ve vlka. Vůbec jsem nevěděla, jak musela Miroslava milovat. Jinak by se přece neproměnila? Mezi námi zavládlo hluboké ticho. Všichni jen tupě zírali na alfu. Uvědomila jsem si, jaký je to problém, bude se muset volit nový alfa. Volit? Ne, to není zprávné slovo. Někdo si to místo bude muset vybojovat...

Všichni jsme seděli u stolu a v ruce drželi hrnky s horkou čokoládou nebo čajem. Mezi námi panovalo až mrazivé ticho, které přerušovalo jen občasné Eričino vzlyknutí. Nikdo se neodvažoval vzhlédnout a podívat se někomu do očí. Dokonce i Natálie byla zticha a ve tváři měla vepsaný jasný stín smutku. Museli jsme počkat, až se proměníme zpět do lidské podoby, abychom mohli alfu pohřbít a řádně uctít. Bylo mi z toho všeho na nic. 
Chtěla jsem jakkoli prolomit to smutné ticho, ale jakýkoli způsob se mi v tuto chvíli zdál velmi necitelný, tak jsem prostě mlčela a upíjela s kouřícího hrnku čokolády. Opět se mi zastesklo po domově. Bylo jasné, že moje maminka v cukrárně uměla mnohem lepší čokoládu, protože tahle ta byla jen z pytlíku. Jak se maminka asi má? Co táta, bratr? A co Marika?
To už na mě bylo moc. Zatřepala jsem hlavou, ve snaze vypudit ty bodavé myšlenky z hlavy, ale nešlo to. Zvedla jsem se od stolu a dopila čokoládu, jasně vnímaje všechny ostré pohledy upírající se na má záda. Ošila jsem se a zamířila ke dřezu vymýt hrneček.
Obrátila jsem se k ostatním, ale rty jakobych měla přilepené k sobě a odmítaly vydat jakoukoli hlásku. Tak jsem se prostě jen smutně pousmála a zamířila si to nahoru do knihovny. Musím si zpravit náladu. Román? Sci-fi? Cokoli, kde nejsou žádné vraždy.
Zlatá růže? Obezřetně jsem vzala knihu z regálu. Na obale byla jedna růže, jejíž okvětní lístky zářily zlatem a tvář muže odrážející se ve vyřezávaném zrcadle. No, jestli to bude kýč, v tuhle chvíli mi to je absolutně jedno.
Rozvalila jsem se v pohodlném křesle a začetla se. Byla to vlastně knížka o muži, který měl znetvořenou tvář i tělo, ale když potkal dívku a koupil jí právě zlatou růži...
Ze čtení mě vytrhl křik a nadávky hrnoucí se z chodby. Zvědavě jsem odložila knihu a vyřítila se z knihovny. 
Na chodbě stáli Tomáš a Marek. Ostatní jen vyjeveně přihlíželi. Oba se hádali a křičeli na sebe.
"Novým alfou bych měl být samozřejmě já, jsem tu nejstarší!" dušoval se Tomáš. Marek jen s úšklebkem protočil oči.
"Dobře víš, že Mirek chtěl, abych byl po něm vůdcem smečky. To nemůžeš popřít." A založil si ruce na prsou.
"Bože můj, teď se nehádejte, ne zrovna teď." Ozvala se Natálie a já jí věnovala překvapený pohled. Od ní bych čekala, že bude svého bratra podporovat.
"Já si nezačal, jen vracím úder." pousmál se Marek a dál hleděl na rozzuřeného Tomáše, který očividně ztrácel slova a argumenty.
"Fajn! Zítra, v lese - boj. Boj o postavení." křikl Tomáš. Erika zaúpěla a schovala si obličej do dlaní. Christian jí vzal kolem ramen. 
"Už toho nechte, prosím!" ozval se rozčileně Sebastian.
"Už je to vyřešené. Zítra." Souhlasil Marek.
Od toho rozhovoru mezi námi opět zavládlo neúnosné ticho. Všichni jen přemýšleli, kdo vyhraje, nebo vzpomínali na ty klidné dny, než Miroslav zemřel, než jsem přišla já... Knihovna mi vlastně hrozně pomáhala zapomenout na rodinu, i když jsem si ji v duchu chtěla navždy pamatovat. Smějící se tváře, upřímné pohledy. Třeba je ještě uvidím, třeba se k nim vrátím... Opět jsem rychle sáhla po nejbližší knize, abych se rozptýlila. Než jsem vůbec začala přišel Christian s ustaraným výrazem a sedl si na okenní římsu uvnitř pokoje a ztěžka oddechoval. 
"Chrisi, jak to teď vůbec bude?" Zeptala jsem se opatrně.
"Nevím, zítra se ti dva poperou a místo alfa samce."
"Já vím, ale copak to nemůžou vyřešit nějak galantněji, přece jen jsme také napůl lidmi, můžeme dát hlasovat nebo tak něco." Navrhla jsem naivně.
"Takhle to nefunguje, tohle jsou kruté boje... na život a na smrt. Teda pokud jeden z nich bude 'hodný', nechá toho druhého odejít živého a nechá si ho ve smečce, ale on bude navždy ponížený. Alespoň ve vlčí podobě. Jak si říkala, kus v nás je lidský." Usmál se.
Byl úžasný. Tak citlivý. Ještě jsem nikdy neviděla někoho takového. Kdo se nestará jen o sebe ale především o ty druhé. Vstala jsem z křesla a přišla blíž k němu. Zpozorovala jsem se, že se nepatrně zachvěl. 
"Všechno dopadne dobře." Řekla jsem optimisticky a vzala ho za ruku. Po chvilce se ozval: 
"Musíme doufat." A stisk mi oplatil. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, až do chvíle kdy kolem pokoje proklouzl Patrik a v jantarových očích měl nadšený záblesk. Christian mi položil ruku na záda a řekl:
"Nedáš si něco k jídlu? Erika asi dnes vařit nebude." Dodal smutně. Se smutným úsměvem jsem přikývla.
Když jsme sešli dolů, Erika seděla za stolem jako hromádka neštěstí. Aby taky ne. Dívala se někam do dálky, ale Chris do mě šťouchl abych na ní tak nezírala. Z ledničky vytáhl dva bílé jogurty, z krabice vedle dva rohlíky a položil je na kuchyňský pult. Půlku jídla mi přistrčil blíže. Postupně se začali shromažďovat všichni a brali si různé obyčejné pochoutky.
Dnes to byl velmi vyčerpávající den, ale zítra, zítra to bude mnohem horší. Po jídle jsem si všichni řekli 'Dobrou noc.' A každý zamířil bez dalších jiných slov k sobě do pokoje.
Vůbec jsem nemohla usnout. Zaprvé z Christiana - zjistila jsem jak moc jsem se v něm spletla a jak mi je s ním nádherně. Zadruhé - jak dopadne zítřejší boj a zatřetí - Sebastian se děsně vrtěl. Asi taky nemohl usnout.
"Sebastian, už spi, prosím tě." Broukla jsem na něj otráveně.
"Promiň, já jen... bojím se jak to zítra dopadne." Vypadlo z něj nervózně.
"Věř mi, že to všichni." 
"Jo, ale... Nechci Marka jako Alfu."
"Proč?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Ty nic nevíš o jeho minulosti." Zabreptal.
"Tak mi to někdy řekneš, ale teď už spi." Dodala jsem potěšeně.
"Dobře, pokusím se. Dobrou Violet."
"Dobrou Sebastiane."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 14. února 2011 v 9:34 | Reagovat

Dobrý diel.Škoda že zomrel.Som zvedavá čo bude dalej =)

2 hanka hanka | Web | 14. února 2011 v 17:42 | Reagovat

pekny dess

3 Wiktoria Wiktoria | 15. února 2011 v 15:32 | Reagovat

moc pěkné... mělo by se to vydat jako knížka ;-)  :-D

4 Nafisa Nafisa | 16. února 2011 v 17:15 | Reagovat

Opravdu uplně úžasný!
Těším se na další díl :-)

5 Uchiha Nu-kua Hatake Uchiha Nu-kua Hatake | 22. února 2011 v 21:00 | Reagovat

je o celí super a chce to další díl!!

6 Simiaaa Simiaaa | Web | 25. února 2011 v 19:58 | Reagovat

Kdy bude další díl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama