7. Kapitola

12. února 2011 v 16:10 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Druhý den ve vlčí kůži jsem strávila bez své nové "rodiny". Byla jsem vděčná, že si mě nikdo nevšiml, když jsem pozorovala míjející se auta. Proč jsem se nepřeměnila zpět do lidské podoby? Bylo to pro mě dost velké riziko - adrenalin. Bloudila jsem lesem a vyhýbala se smečce. Chtěla jsem být prostě sama. Vědela jsem, že mi vynadají, ale na další lov jsem neměla náladu, ani žaludek. Doufala jsem, že jeden den to ten kus vlka ve mně přežije bez potravy. Najím se večer, při troše štěstí nebudou opět špagety. Byla jsem unavená, a zklamaná, tak jsem si lehla do houštin a kapradí mezi stromy, přitisknutá ke kmeni mohutného smrku. Přemýšlela jsem co bude dál, tohle byla má jediná šance, ale teď se rozplynula. V duchu jsem zi přehrávala všechny události uplynulých dnů. Chováni smečky ke mě a moje chováni k nim. Nebyla jsem zrovna dvakrát přivětivá... Možná... Možná že bych tu přeměnu měla prostě přijmout. Být vlkem, s novou rodinou, s novým životem před sebou. Holka z města se stala vlkem... To, co mě čeká přijmu s grácií.
Je to tu, cítila jsem dunění mohutných tlap, občasné zavytí, stěkot... V hlavě se mi začínaly míhat útržky vět.


Bože můj, naháněli jsme ji po celém lese a ona si tu spí!
Tvá princezna, chtěla si stopnout kočár!
Děsně vtipný, Nat.
Bože můj, ona je tak hloupá! Myslí že bez nás přežije?
Už to nerozebírejte, hlavní je, že jsme ji našli!
Postupně se přede mnou začali objevovat vlčí čumáky a pak tu přede mnou stáli všichni v plné parádě. Opět jsem si uvědomovala, jak jsem zklamala. A hlavně jsem zklamala sama sebe.
Plížila jsem se za nimi s kručícím žaludkem k našemu obydlí. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, že pravděpodobně nikdy neuvím svoje rodiče, svého pejska a své kamarády. Nikdy mi maminka nevtiskne letmý polibek do vlasů a táta neudělý nějakou tu 'radu do života'. Pod prsty neucítím hebkou srst svojí fenky Casey, která na mě vždy trpělivě čekala, až přijdu domů. 
Oklepala jsem se a vběhla do domu. Do kuchyně, jako včera. Pokoj obsadí Sebastian...
Přečkala jsem přeměnu, oblékla a se a nalila si sklenku vody. Jako včera, všichni se přiřítili hladoví ze schodů a obsadili všechna místa u stolu.
Všichni na mě vrhali nenávistné pohledy, že jsem je se chtěla se vrátit domů. Ale ani Erika, ani Miroslav mi nic neřekli. Dělali jako by se to vůbec nestalo. Žádné poučné věci na mě nezkoušeli. Ale ostatní to tak neviděli. Dokonce i Patrik, ten tichý kluk s jantarovýma očima. Samozřejmně se to celé nevyhlo konfliktu a to předevšemi, s Natalií. Celé mi to dala opravdu parádně sežrat.
"Á, náš vlk samotář... Naše zrádkyně." Nechtěla jsem se s ní pohádat přede všemi, tak jsem se na ní jen podívala a šla dál. Ona však nepřestala.
"Říkáš dobré to bylo viď, a těch zajíců které máš v břiše." pravila ironicky.
Už jsem se zastavila se slzami na krajíčku, ale pořád jsem nic neříkala. Došla až ke mně, přesně jako v knihovně.
"Copak si tam vůbec chtěla... Ach, ty chudinko! Našla jsi rodiče, jo? Dobré to bylo?" Všichni na náš koukali s vyvalenýma očima. Zničeho nic jsem uslyšela ten silný, krásný hlas:
"Natálie, přestaň!" Christian. Vděčně jsem se na něj podívala. Nat to ale nezklidnilo.
"Budeš pro ně už jen zrůda!" Slzy se mi začaly řinout z očí proudem. Vzpomněla jsem si na letní dny u koupaliště, jak jsme s mamkou jezdily na skluzavkách a bavily se. Teplo domova, když jsem přišla po nepovedeném dni ze školy. Mamka mi dala ten výborný ovocný čaj z cukrárny.
"Nátálie, už mlč! Copak nevidíš co děláš?!" Zastal se mě opět Christian. A doslava ji ode mně oderval. Zavládlo ticho. Natálie si celou tuhle situaci náramně vychutnávala. Když jsem se rozběhla vybrečet do pokoje měla na tváři spokojený výraz. Vrazila jsem do pokoje a skočila na mou postel. Cítila jsem, jak se mi po obličeji rozlévá teplo, polštář pode mnou byl mokrý, ale mě nešlo přestat brečet. Uslyšela jsem jemné klepání na dveře.
"Mohu dál?"Otázal se Christiánův slabý hlas.
"Ne." Fňukla jsem. Stejně vešel, já si to myslela. Sedl si vedle mně na postel, a přejel mi rukou po vlasech až mi naběhla husí kůže.
"To bude dobrý." Utěšoval mě.
"Nic nebude dobrý, jsem vlkodlak. Ostatní, včetně Natálie mě nesnáší... a..."
"Máš rozmazanou řasenku?" Skoro to nebyla otázka, ale donutilo mě to se alespoň pousmát. "Z Natálie si nic nedělaj. Takhle se chová ke každýmu."
"Není to jen o Natálii..." zamumlala jsem do polštáře. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyšel.
"Já vím, asi jsem se k tobě nechoval zrovna... přátelsky, co? Promiň mi to." Pousmála jsem se. 
"Asi si myslíš, že jsem jen rozmlazlená městská holka..." nadhodila jsem.
"Ne, to ne. Je hezké, že jsi mi chtěla pomoct, když jsem byl zraněný. Mrzí mě, že jsem tě pokousal." řekl smutně. 
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se opatrně. "Krvácel jsi."
"To medvěd. Tedy, medvídě." Pokrčil rameny a protočil oči. "Nebyl jsem dost opatrný."
Změnila jsem téma. "Proč mě Natálie tak nesnáší? Co jsem jí udělala?"
"Ty nic, jen..." povzdechl si.
"Jen, co?"
"Nic, nic.. povím ti to jindy." Dal mi ruku okolo ramen. A dodal vlídně:
"Hlavně se teď trochu umyj, ať se tě u večeře nikdo nelekne." 
"Héj." Zasmála jsem se. Neřekl toho mnoho ale pomohlo to, přestala jsem vzlykat, umyla si obličej a po chvíli odhodlaně vyrazila z pokoje.   
Ucítila jsem vůni šunkafleků. Všichni stáli v řadě vedle Eriky, jako včera, s talíři v ruce. 
"Páni, nemůžu se dočkat!"
"Voní to fakt skvěle, Eriko!"
"Konečně nějaká změna..."
"Můžu si dát taky, prosím?" ozvala jsem se tiše, opřená o rám dveří, s rukama nesměle za zády.
"Vem si talíř." řekla Erika a dál se věnovala ostatním. Vděčně jsem se zařadila za Sebastiana. Usmál se na mě.
"Neboj, to bude v pohodě. Erika nikdy není naštvaná dlouho." A přátelsky na mě mrkl. Tiše jsem si oddychla. Nechci další nepříjemnosti.
S překvapením jsem zjistila, jak mi šunkafleky zachutnali. Byla tam slanina a ještě nějaké skvělé koření. Možná to bylo tím šíleným hladem, protože jsem od rána opravdu nic nejedla. Přemýšlela jsem, jestli mám Erice jídlo pochválit. Nechtěla jsem se přespříliš vnucovat, ale taky jsem nechtěla, aby si nemyslela, že jsem zvyklá na lepší a neměla mě jen za tu nafoukanou holku, jak jsem se předtím chovala. 
Všichni dali své prázdné talíře do dřezu a odešli po schodech nahoru. Zvedla jsem se od stolu a nesměla přistoupila k Erice. 
"Děkuju moc... za večeři. A omlouvám se za své chování." Podala jsem jí talíř. 
"Za večeři neděkuj. I když jsem ti jí nemusela dávat. Je totiž pravda, že ses nechovala zrovna nejlíp, Ale!" řekla důrazně, protože viděla jak se užuž nadechuji k protestu. "Omluva se přijímá. Vítej mezi námi." Podruhé jsem si oddychla a bezeslova jsem zamířila, jak jinak než, do knihovny. Na místo, kde byl klid a ticho a vše vyhlíželo tichým, přívětivým dojmem. Sedla jsem si do měkkého křesla a pozorovala to množství knih na poličkách. Byly to vlastně regály jako v knihovně. Různě rozdělené. Od historických románů až po sci-fi. Vydala jsem se k oddělení s horory.  Vyndala jsem si knihu s děsivým názvem Noční můry. Hned jsem ji otevřela a už začtená si sedla na křeslo.
Bože, stačila mi první kapitola a už jsem knížka dokonale vtáhla do děje a já prožívala stejné okamžiky, jako knižní hrdinové. Najednou jsem uslyšela vrzání dřevěných parket a prudce se podívala tím směrem. To nic... Vrátila jsem knihu tam kde byla a vyšla jsem na chodbu podívat se kolik je hodin. Bylo půl jedenácté. Hned za dveřmi však stál Marek. Koukal na mě zase tím svým nepřítomným fascinovaným pohledem.
"To jsi ty." vydechla jsem. "Lekla jsem se kdo tu je, to ty hororový knížky..." zasmála jsem se. Podívala jsem se mu do očí, on mě tu snad špehoval?
"Hm, tak.. dobrou noc." vypáčila jsem ze sebe.
Pak jsem však odběhla do pokoje. Svléhla jsem si kalhoty a vymenila si tričko, které mi ušila Erika.
"Dobrou Vio." Ozval se Seb.
"Dobrou." Broukla jsem na oplátku. Ještě, že byl barák plný lidí, já nebyla na pokoji sama a mohla jsem s klidem usnout a neděsit se 'nočních můr'.

"Ale, no tak." Zaprotestovala jsem. U uší mi zase začal burácet budík hlásící tři čtvrtě na šest. Bleskově jsem ho vypnula a chvíli se jen tak převalovala. Sebastian byl také ve své posteli.
"Sebe, jsi vzhůru?" Nic. Zjevně ho ten budík neprobudil. Tak jsem potichounku jako myška odcházela z pokoje. Ale co kdyby se neprobudil. Nikdo z 'rodiny' se nechodí dívat jestli jsou všichni vzhůru. Vzpomněla jsem si jak mi Seb říkal o probuzení v křečích. Rázně jsem se otočila, vzala ho za rameno a zacloumala s ním.
"Vstávej! Bude snídaně."
"Jó, Violet už vstávám." Nejprve otevřel jedno oko a poté druhé. Zhluboka se nadechl a rozhlížel se po pokoji.
"Ale dělej, oblíkej se." Dodala jsem.
"Ano, mami." Zažertoval. Musela jsem se taky pousmát. Pak jsem spokojeně odešla z pokoje a namířila jsem si to přímo do koupelny s ručníkem v ruce.
Odhodila jsem triko od Tomáše do koše se špinavým prádlem, umyla se a udělala si jednoduchý vysoko posazený culík. Když jsem odcházela, místo mě šla Nat. Že by ten nový rozpis? Letmo jsme si vyměnily podezíravé pohledy.
Pak jsem zavítala do Christianova pokoje. Zaťukala jsem a hned vešla. Na nočním stolku měl položených pár knih, na zdech viselo pár fotek v upravených rámečcích. Byla na nic celá smečka. Sedící u táboráku, jak se Chris z legrace pere s Natálií a ostatní se jim smějí. Miroslav tančící s Erikou, Christian s Tomášem a Patrikem, když ještě neměl jantarové oči. Nic podobného bych tu nikdy nečekala. Dokázali si život hezky zpestřit, ne takovéhle každodenní rituály, jaké jsem tu zažila doposud. S úžasem jsem si soustředěně prohlížela všechny fotky. Najednou vešel Christian, zjevně velmi překvapený.
"Co tu děláš?" Zeptal se rádoby klidným hlasem, který mu musel dát dost zabrat.
"Je promiň, myslela jsem, že tu budeš... teda teď jsem si prohlížela tyhle fotky... promiň."
"Ne, ne, v pohodě. To byly časy." Pousmál se nad těmi všemi vzpomínkami.
"Co se stalo? Že už to není to samé? Všichni jsou takoví... upjatí."
"Upjatí?" Podivil se.
"Jo... Chrisi co kdyby jsme si dnes udělali taky takovej táborák?" navrhla jsem. Bylo by hezké, vidět je se všechny smát. 
Christian chvíli přemýšlel a pak s úsměvem řekl:
"Nebylo by to špatné, ostatní by měli určitě radost, ale není tak trochu zima?" Sakra, pravda.
"To nevadí vezmeme si kabáty." Zavtipkovala jsem, i když jsem to myslela vážně.
"Až, bude tepleji, dobrá?" Opáčil.
"Dobře, no a teď mě omluv. Erika už určitě připravuje snídani, chci ji pomoct." Zdvořile se mi uhnul a já radostně vyklusala ven. Dnes mi náladu nikdo nezkazí!
Podívala jsem se z prvního patra dolů a viděla, jak Erika připravuje snídani. Jako součást mého 'nového já', jsem okamžitě seběhla dolů po schodech a automaticky začala pomáhat. Dala jsem připravené toasty do topinkovače a vyndala ze skříní džem, máslo a česnekovou pomazánku.
Celou dobu se na mě Erika nadšeně usmívala a mě z toho hřálo u srdce. Nebudu už utíkat, budu se co nejvíce snažit zapadnout. Při lovu se budu držet vepředu a učit se od Miroslava a starších.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 12. února 2011 v 20:56 | Reagovat

To bola super čásť.....prečo som tak citlivá? Ked Nat ponižovala Violet tak mi tiekli slzy.Proste mi jej bolo strašne lúto.A ten marek je do nej zamilovaný?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama