6. Kapitola

9. února 2011 v 16:59 | Prostě my |  Kapitoly
Po jeho odchodu jsem tam ještě hodnou chvíli omámeně seděla. Najednou se tu objevila. Natálie. Tu jsem zrovna teď vidět nepotřebovala. Pobaveně se kolem mě procházela. Jistě musela slyšet o čem jsme tu s Chrisem debatovali.
"No, šikulka." pronesla.
"Cože?" odpověděla jsem nechápavě.
"Christian. Je velmi citlivý. Chápu, že tu za ten den nemůžeš vědět, ale chci aby ti bylo jasné, co jsi provedla."
"Cože? Já mu nic neprovedla!" To už jsem se začala bránit trochu razantněji. "Jestli si vzpomínáš, nemusela jsem tu s vámi vůbec být!"
"Za dobrotu na žebrotu." ušklíbla se Natálie a opřela se o regál knih. Vyskočila jsem ze země a stoupla si před Natálii s rukama založenýma na prsou. "Měla bys ale být ráda, že můžeš žít tenhle život."
Pochopila jsem, že pro Natálii to není prokletí, ale osvobození, či dokonce dar z nebes. Zvrácený styl života...
"Takže," udělala jeden krok ke mě, dívajíc se mi přímo do očí. Najednou jsem zjistila, o kolik je vyšší. "drž se od Christiana dál, jasné?"
Odkráčela a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
Za tento den to na mě bylo moc silný kafe. Vyběhla jsem za Erikou a pevně doufala, že mě už víckrát neosloví 'Drahá'.


Našla jsem ji stále v kuchyni, jak umívá nádobí. "Eriko? Kde budu vlastně spát?"
Erika se na mě otočila, pozvedla obočí a řekla: "Jestli to příliš nevadí, bude to v pokoji společně se Sebastianem."
Zamrkala jsem překvapením. Dělá si snad srandu? Tohle byla už vážně poslední kapka.
"Eriko, myslíš si že je vážně dobrý nápad, abych měla pokoj s ním? Chci říct, není tady něco jako 'výchovná morálka'? Holka s klukem... Myslím jako na lyžáku..." stále jsem hledala vhodná slova snažila se nekřičet.
Ale Erika se jen pobaveně usmívala. "Sebastianovi je přece jenom patnáct. Věř mi, je to fajn kluk."
"Aha, dobře!" založila jsem si ruce v bok. To bylo šílený. "A co koupelna?"
"Máme tu jednu v prvním patře. Určitě uděláme rozpis kdy tam kdo půjde." Zvedla jsem ruce. Vzdávám se, tohle nemá cenu.
"Dobře, děkuju." To 'děkuju' bylo jen z výchovného hlediska.

V koupelně bylo jedno malé zrcadlo nad umyvadlem a nebyla tam ani vana, nýbrž jeden malý sprchový kout. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Svůj make-up jsem shledala ve velmi žalostném stavu.
"Nevadí, to bude dobré..." utěšovala jsem se beznadějně trochu nervózním hlasem. "Kdybych tu jen měla odličovadlo..."
Vlezla jsem do sprchového koutu a doufala, že jim vyplýtvám všechnu teplou vodu. Nakonec jsem se jen bleskově opláchla a snažila se najít nějaký čistý ručník. A kruci! Pyžamo...
Vyběhla jsem na chodbu jen s ručníkem okolo těla. "Erikooo! Potřebuju pyžamo!" V tom kolem mě prošel Tomáš a do ruky mi vrazil modré vytahané tričko se znakem Supermana. A ohlásil: "Bude muset stačit, princezno čistoty." Fajn, teď jsem si připadala fakt jako blázen v domě ještě větších bláznů. Rychle jsem ho na sebe hodila a vrátila se zpátky do koupelny. Rozčesala si vlasy jakýmsi hřebenem s vytrhanými zuby, který jsem předtím důkladně umyla. Používali ho zřejmě všichni. Fuj. Ale stejně jsem musela za Erikou.  Prosvištěla jsem domem za ní. Když jsem ji uviděla, věnovala mi své klasické: "Ano, drahá?" Ó, bože. Chytla jsem se desky stolu, abych na ni neskočila ze zuřivosti.
"Nemám žádné oblečení."
"Jistě, máš pravdu, něco s tím uděláme. Jsem vyučenou švadlenou a použijeme staré bavlnky."
Díkybohu, že jsem se držela toho stolu, jinak by to se mnou asi seklo. Takže se můžu těšit na obleček jako z padesátých let. Bavlnky! To i to trapné supermanské tričko je lepší!
"Tak fajn. Jdu spát." Zamumlala jsem a odkráčela. S trochou štěstí se ráno neprobudím.
Stála jsem přede dveřmi do 'mého' nového pokoje. Doufala jsem, že s tím Sebastianem budu dobře vycházet. Mám zaklepat? Vlastně ne! Teď je to i můj pokoj. Rázně jsem vzala za kliku a otevřela dveře. V pokoji byla tma. Byly tam dvě postele, na jedné pokojně oddychoval můj nový spolubydlící. Potichu jsem si hupla do té mé a hlavu si přikryla peřinou. Smrděla jako mokrý pes.

Z hlubokého, avšak velmi krátkého, spánku mě vyrušil pronikavý drnčivý zvuk starého budíku. Vymrštila jsem se z postele. Budík si vyhrával přímo mě u hlavy. Probuzení k nezaplacení.
Pokoj byl prázdný, na Sebastianově posteli jen zkopaná peřina. Asi byl v koupelně, nebo snídal. Aspoň se můžu v klidu převléknout. Teda, v mém případě to znamenalo: moje, bohužel, potrhané džíny, které mi Erika vyprala a supermanské triko. Vstala jsem přesunula se ke skříni. Byly v ní jen jedny džíny a triko s dlouhým rukávem. Zajímalo by mě, kolik oblečení má asi Natálie… Zavřela jsem skříň a zamířila k židli u malého stolky, kde se povalovaly moje džíny. Spala jsem jen v darovaném tričku a spodním prádle.
Najednou se otevřely dveře. Stál v nich blonďatý kluk, oblečený jen v modrých trenýrkách a s výrazem naprostého zděšení.
"Prokristapána! Ženská!" vypískl a zabouchl za sebou. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. A nevěděla jsem co mu mám na to odpovědět.
"Promiň!" Urychleně jsem zvolala. "Mám zavřít oči?"
A znovu jsem se nad nastávající situací musela zasmát. Najednou se dveře pootevřely a Seb na mě hleděl s modrýma vyvalenýma očima. Pak si ručník, který měl za krkem obmotal kolem těla a rázným, mužským hlasem řekl :
"To je v pohodě." A aby toho machra v sobě ještě více potvrdil jemně cukl hlavou a blonďaté vlasy si tak odhrnul z očí. Usměv na tváři mi pořád vydržel. Pěkné probuzení.
"Ty jsi ta nová, viď?" 
"Jo, Violet." Nevěděla jsem, jestli k němu mám vykročit a podat mu ruku, nebo jen mávnout rukou v přátelském gestu. Radši to druhé...
"Ano, a ty jsi Sebastian." Přikývl. A začal se pomalu oblékat. A já se rozhodla trochu prodebatovat o něčem co máme společné.
"Takže... jak dlouho jsi vlkem?"
"Asi dva roky. A neboj se ta bolest jako u první přeměny postupně odezní... Máš možná pocit, že ti smečka moc nepomáhá. Na nováčky nejsou moc zvyklí. Ale snaží se, opravdu se snaží ." Aha, snaží jo? Neodpověděli mi skoro na žádnou otázku, i když jsem se ptala několikrát.
"To nás musí budit ve tři čtvrtě na šest?"
"Pokud se nechceš probouzet v křečích." Pravda. Při představě na tu proměnu jsem znervózněla, protože skoro to samé mě čeká znovu.
"A, teda, měníme se jen při východu a západu slunce?"
"Jo, ale to jistě víš..." Nevím, no, ne tak úplně. Najednou si sedl na postel a zahleděl se na zem. Přetáhl si přez hlavu tričko a přemýšlel. Vypadal jako by mu něco opravdu vrtalo hlavou.
"Vlastně, vzpomínám si, že mi kdysi Miroslav povídal... že se můžeme měnit i s návalem adrenalinu, nebo když opravdu chceme nebo čelíme nějaké nezvyklé situaci." Co by mohlo přeměnu vyvolat u mě?
"Jakou jsi měl rodinu? " Hned mi došlo že to byla špatná otázka. Příliš choulostivé téma. Musel být malý když ho vlci pokousali.
"Teď je můj domov tady." Odvětil a hned změnil téma. "Jdeš na snídani?" Otázal se.
"Jo jo jasně, jdu." A pořád jsem se zastavovala nad otázkou za jakých okolností bych se mohla proměnit. Ale když jsem vyšla z pokoje, rázem mé myšlenky přesekl ženský hlas. Erika.
"Violet, prosím, pojď mi pomoci se snídaní." Bez odpovědi jsem odklusala do kuchyně. Chtěla jsem začít s čistým listem, předtím jsem se asi nechovala zrovna nejlépe... A hned jsem začala roznášet talíře. Hm... Chléb s máslem a míchaná vajíčka. Snad si na tu 'snídani' zvyknu.
Mezitím se ke stolu sbíhali všichni z celého baráku a dům byl naplněný hlasitými lidskými hlasy. Najednou jsem na sobě opět ucítila bodavý přímý pohled. Marek. Prohlížel si mě jako nějakou vzácnou rybku v akváriu. Na chvilku jsem se na něj podívala a naše pohledy se střetly, uviděla ty černé uhrančivé oči a ústa zkroucená v podivném úsměvu. Ale v momentě jsem zase pohled odtrhla. Když jsem nesla další várku snídaní uslyšela jsem za sebou:
"Dobré ráno." Chris. Že by mi bylo vše odpuštěno?
"Dobré." Odpovědela jsem.
U stolu si vedle mně sedl můj kamarádský spolubydlící, což mě velmi potěšilo. Všichni rychle hltali. To by mi doma nikdy neprošlo. Hodiny už začaly odbíjet půl sedmé. Miroslav říkal, že slunce vychází v šest padesát jedna. Čas v lidském těle se nemilosrdně krátil. Všichni dolslova odhodili talíře do džezu a začali pobíhat po celém baráku. A já také. V běhu mě ale zastavila Erika.
"Vio, ušila jsem ti pár věci, už jsem ti je dala na postel." Oznámila a zase odešla. Tak jsem se šla do pokoje na mé nové věci podívat. Na mé posteli leželi jedny tepláky, jedno tričko a pár kusů spodního prádla. Na druhé posteli leželo také jedno triko. Pomalu jsem si začala všímat té snahy o které mluvil Seb. Musela to šít dlouho do noci. V tom do pokoje vrazil Sebastian.
"Violet, víš kolik je? Musíš se připravit na přeměnu!" Křikl nervózně.
"Nemůžu být tady?" Vyjekla jsem na oplátku. Ale nechtěla jsem aby to vyznělo jako nadávka.
"Promiň, nemůžu... nemůžu se měnit před někým... je mi to..."
Skočila jsem mu do řeči. "Dobrá, já to chápu." Vyběhla jsem z pokoje na místo, kde jsem se měnila včera. Kuchyně. Sekla jsem sebou před lednicí a trochu se při to praštila do hlavy. Na hodinách zrovna naskočilo šest hodin a čtyřicet pět minut. Neslyšela jsem žádný zvuk. A stejně jako já všichni napjatě odpočítávaly poslední minuty.
Skrz žaluzie na kuchyňském okně se prodraly první ranní paprsky. Ozářili kuchyni. Uslyšela jsem několik vlčích lidských výkřiků, které se pomalu deformovaly do psích nářků. Škubla jsem sebou a tiskla si hlavu do dlaní. Pálení kůže, bolest v kostech a slzení očí. Stačí tak málo a je ze mě jiná bytost. 
Po schodech se řítili další ze smečky a začali skákat na dveře, které se pomalu otevřeli. Všichni vyběhli ven. Hlavou mi problesklo, jestli mě budou hledat, jestli na mě čekají... Pomalu jsem opustila kuchyň a vykoukla ze dveří. Mezi stromy se míhaly vzdalující se ocasy. 
Počkala jsem, až mi zmizí z dohledu a pak jsem vystartovala ze dveří. Mohla jsem jít jen na jedno místo a doufat, že se přeměním do lidské podoby - k nám domů. 
Větvičky mě šlehaly do tváře a houštiny drásaly kůži. Ale byla jsem odhodlaná být doma tak rychle, jak jen to půjde. V dálce jsem slyšela vytí mé smečky. 
Les pomalu řídl, až jsem se octla na kraji hlavní silnice. Auta jezdila sem a tam, lidé se hnali za každodenními povinnostmi. Mě se ani nevšimli. Ale jak se dostanu přes silnici? Smutně jsem se zadívala na domy a věžičky v dálce. Jen ta pitomá silnice mě dělila od mého starého života, od rodičů a mých přátel. Od každodenních starostí a radostí. Uvnitř mě bylo prázdno. Jako bych ztratila někoho blízkého. Ztratila jsem svou rodinu. Uvědomila jsem si, že mé místo je opravdu v lese s vlky-lidmi, kteří žijí dost podivným stylem života a kterým budu muset žít i já. Kdybych mohla brečet, teď bych slzy asi nezastavila. Kňučela jsem a lehla si do trávy mezi stromy, abych mohla naposled pozorovat shon lidství.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaká kapitola se ti doposud nejvíc líbila?

1.
2.
3.
4.
5.
6.

Komentáře

1 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 12. února 2011 v 20:39 | Reagovat

To že stratila rodinu bere dosť dobre.Ja by som zošalela.A tá Natalia je riadna mrcha

2 Anwen Anwen | Web | 31. března 2012 v 12:02 | Reagovat

Violety je mi líto :/// Chudák, a ještě ta domácnost ---> z tý by mi vážně hráblo!!! A ten konec je fakt smutný :// Neříkám, že je to špatně, knížka by měla přimět čtenáře k nějakým těm emocím :-P  :-P :-D Takže jen tak dál! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama