Únor 2011

9. Kapitola

26. února 2011 v 16:21 | Caroline & Christie |  Kapitoly
Ach ne, zase ráno. Dnes jsem se probudila chvilku před budíkem. Už v tuhle dobu nějaký den vstávám. Mám takový pocit že kolem dvanácti dní. Ale dnes se vše změní, to, na co jsem byla zvyklá, skončí. Dumala jsem nad dnešním soubojem...
Ano, je to tu. Drnčivý zvuk budíku. Chvíli jsem ho ještě nechala běžet, pak mě ale okřikl Sebastian. Přísně jsem se na něj podívala a šla jsem do koupely provést ranní hygienu.
Erika na snídani chyběla, což bylo divné a tak jsem se přípravy snídaně chopila já a později mi přišel pomoci i Christian. Připravili jsme pro každého mléko s vločkami. U stolu byl slyšet jen cinkot příborů a Tomáš s Markem na sebe vrhali nenávistné pohledy. Když odbilo půl sedmé, všichni trochu nadskočili na židlích, ale Marek se usmíval a rozhlížel se po vystrašených tvářích. Určitě si byl jistý, že vyhraje, ať už spravedlivě, nebo ne. Znovu si všichni vyměnili pohledy a odešli do svých pokojů. Já do kuchyně. Kde je vlastně Erika? Panebože! Okamžitě jsem vystřelila z místa do jejího pokoje. Ležela na posteli a vzlykala.

8. Kapitola

13. února 2011 v 19:15 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Po týdnu už jsem si ani nepřipouštěla, že tu jsem tak rkátkou dobu. Zjistila jsem, že se smečkou je mnohem větší zábava, než jsem si myslela a všichni se ke mě chovali přátelsky. Až na Natálii, které na mě pro jistotu nemluvila vůbec. Přeměny už nebyly tak bolestivé, jen trochu zvláštní, prudké. Ale brala jsem to jako fakt, nemohla jsem to nijak ovlivnit. Následoval další den ve vlčí kůži.
Naše tlapy narážely do tvrdé země a šustilo pod nimi spadané listí. Hnali jsme se za první kořistí, kterou jsme uviděli, což byl statný jelen. Potlačovala jsem soucit a nechala převažovat vlčí potřeby. Už jsme ho skoro měli... Už jen pár skoků a...
Ozval se pronikavý krátký zvuk. Zvuk, jaký lze slyšet jen v akčních filmech, nebo na policejní stanici. Výstřel. A pak druhý. S hrůzou jsem se přikrčila k zemi a rozhlížela se po okolí. Najednou jsem ho uviděla. Muže držící v ruce dlouhou pušku a na hlavě klobouk s perem. Myslivci.
Smečka začala výt a štěkat. Blížili se. Neohrabaně namířil pušku doprostřed smečky, zamířil a se smíchem střelil. Jeden mohutný vlk se sklátil k zemi, nehýbal se.  Uvědomila jsem si, že je to Miroslav - alfa. Na chvíli se ještě s hrůzou v očích zadíval na myslivce, který ho postřelil a hlava mu nekontrolovatelně klesla k zemi se zavřenýma očima. Co budeme dělat? Máme utéct?
Všichni se zatím rozptýlili do houští a keřů.

7. Kapitola

12. února 2011 v 16:10 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Druhý den ve vlčí kůži jsem strávila bez své nové "rodiny". Byla jsem vděčná, že si mě nikdo nevšiml, když jsem pozorovala míjející se auta. Proč jsem se nepřeměnila zpět do lidské podoby? Bylo to pro mě dost velké riziko - adrenalin. Bloudila jsem lesem a vyhýbala se smečce. Chtěla jsem být prostě sama. Vědela jsem, že mi vynadají, ale na další lov jsem neměla náladu, ani žaludek. Doufala jsem, že jeden den to ten kus vlka ve mně přežije bez potravy. Najím se večer, při troše štěstí nebudou opět špagety. Byla jsem unavená, a zklamaná, tak jsem si lehla do houštin a kapradí mezi stromy, přitisknutá ke kmeni mohutného smrku. Přemýšlela jsem co bude dál, tohle byla má jediná šance, ale teď se rozplynula. V duchu jsem zi přehrávala všechny události uplynulých dnů. Chováni smečky ke mě a moje chováni k nim. Nebyla jsem zrovna dvakrát přivětivá... Možná... Možná že bych tu přeměnu měla prostě přijmout. Být vlkem, s novou rodinou, s novým životem před sebou. Holka z města se stala vlkem... To, co mě čeká přijmu s grácií.
Je to tu, cítila jsem dunění mohutných tlap, občasné zavytí, stěkot... V hlavě se mi začínaly míhat útržky vět.

6. Kapitola

9. února 2011 v 16:59 | Prostě my |  Kapitoly
Po jeho odchodu jsem tam ještě hodnou chvíli omámeně seděla. Najednou se tu objevila. Natálie. Tu jsem zrovna teď vidět nepotřebovala. Pobaveně se kolem mě procházela. Jistě musela slyšet o čem jsme tu s Chrisem debatovali.
"No, šikulka." pronesla.
"Cože?" odpověděla jsem nechápavě.
"Christian. Je velmi citlivý. Chápu, že tu za ten den nemůžeš vědět, ale chci aby ti bylo jasné, co jsi provedla."
"Cože? Já mu nic neprovedla!" To už jsem se začala bránit trochu razantněji. "Jestli si vzpomínáš, nemusela jsem tu s vámi vůbec být!"
"Za dobrotu na žebrotu." ušklíbla se Natálie a opřela se o regál knih. Vyskočila jsem ze země a stoupla si před Natálii s rukama založenýma na prsou. "Měla bys ale být ráda, že můžeš žít tenhle život."
Pochopila jsem, že pro Natálii to není prokletí, ale osvobození, či dokonce dar z nebes. Zvrácený styl života...
"Takže," udělala jeden krok ke mě, dívajíc se mi přímo do očí. Najednou jsem zjistila, o kolik je vyšší. "drž se od Christiana dál, jasné?"
Odkráčela a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
Za tento den to na mě bylo moc silný kafe. Vyběhla jsem za Erikou a pevně doufala, že mě už víckrát neosloví 'Drahá'.