5. Kapitola

23. ledna 2011 v 14:31 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Nemohla jsem pochopit, jak se tolik lidí mohlo vejít do tak malé místnůstky, jako byla kuchyň. Všichni vesele švitořili a já je jen omámeně pozorovala. Podle vůně vařila Erika špagety. Uvědomila jsem si, že větší jídla si nemůžou dovolit. Jednak jsem tu nezaznamenala mrazák, a pak podle toho, co jsem uviděla v poličkách, nacházelo se na nich jen pár hrnců a jedna pánev. Tady se zblázním. 
Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala bodavé vzpomínky na teplý, upřímný domov a rodiče, kterým jsem mohla říct cokoliv.
Sebastian a Tomáš si házeli papírovou vlaštovkou, Miroslav četl týden staré noviny, Natálie se o něčem zaujatě bavila s Markem a Christián pomáhal Erice. A já tam zoufale seděla, klepala se zimou a cítila se všelijak, jen ne šťastně. Měli by si nechat zavést ústřední topení...

"Přineste si talíře, bando!" křikla vesele Erika a vypnula sporák. Všichni byli rázem na nohou, s talíři v ruce a podobali se hladovým vlkům víc, než kdyby byli skutečně v jejich těle. Já jsem netoužila po večeři, i když mi kručelo v břiše. Mohla bych držet hladovku, nebo být celou dobu ticho. Ještě si to rozmyslím...
"Violeto, ty nemáš hlad?" ozval se Christiánův hlas. Trhla jsem sebou a přemýšlela o odpovědi. "Měla bys ochutnat, Erika je skvělá kuchařka." dodal s úsměvem.
"O tom nepochybuji." usmála jsem se trpce a vzápětí po nich šlehla nenávistným pohledem.
Erika mi pohled oplatila. Byla velmi zklamaná a trochu uražená. Ale nemohla ode mně očekávat vstřícnější reakci.
Při jejím pohledu jsem se trochu začervenala.
"Dobře, dám si." Na mou odpověď Miroslav přísně, ale vděčně přikývl. Popadla jsem svůj talíř a odběhla se zařadit za ostatní.
Při večeři nikdo nemluvil jen všichni hltali svou malinkou porcičku.
Nevědela jsem co obvykle dělávají po večeři. Myslela jsem že si povídají u krbu a hrají hry jako každá normální rodina. Ne, každý se věnoval něčemu úplně jinému. Asi na zbližování měli dost času, ale stejně. Erika myla nádobí, Mirek se díval na fotbal v televizi, pár lidí hrálo nějaké hry a zbytek byl nejspíš zahrabaný ve svých pokojích. A já? Já se rozhodla prozkoumat celičký dům.
"Eriko?"
"Ano, drahá?"
'Drahá'? Proboha, nemá žádné právo mě označovat za 'drahou'. "Můžu se tu trochu porozhlédnout?"
"Ale jistě Violet, chceš tu provést?"
"Ne, to je dobré děkuju." A doufala jsem že touto mou zdvořilostí napravila kritiku její kuchyně.
Opatrně jsem prošla obývákem kolem Mirka a podívala se do místností okolo. Byla tu ložnice a v ní jen elegantně opracovaná skřín, dva noční stolky a jedna velká postel. Opravdu jen to, co potřebujete na přespání, žádné obrazy nebo květiny, nic. Pocit melancholie po mně hbitě sklouzl a já se začala cítit hrozně.
Dále pak pracovna s notebookem na kterém hrál hry Sebastian. Při jeho dravém souboji s ufony si mě ani nevšiml. Poslední místnost byla ta, ve které jsem se probudila ráno, evidentně něčí pokojík. Z obýváku vedly nahoru přímé schody a přesně jak jsem čekala, nahoře asi pět nebo šest dalších pokojů. Ledabyle jsem kolem nich prošla a při každém nakoukla, kdo kde bydlí. Poslední pokoj byla velká knihovna, jako na zámcích. Takovou jsem si vždy přála. Omámeně jsem se procházela kolem nejrůznějších témat. Na konci pokoje v rohu seďěl Chris. Zahloubaný do tlusté knihy. Přišla jsem k němu a svezla se po zdi k němu na zem.
"Co čteš?" zamumlala jsem v otázce. Christián otrhl pohled od knihy a usmál se. 
"Hamlet. William Shakespeare." 
"Cože?" zasmála jsem se. "Vlkodlaci čtou Shakespeara?"
"Vlkodlaci, kteří byli dříve lidmi." opravil mě.
"Promiň, nemyslela jsem to tak." zamumlala jsem.
"V pohodě. Asi se o nich chceš dozvědět něco víc, že?" Jo, to bych fakt chtěla. Nebaví mě jen slepě tápat v uličkách své mysli, které stejně nikam nevedou.
Přikývla jsem. Čekala jsem, že začne vyprávět ten příběh co začal. Připadala jsem si tu jako cizinec. Nikdo se mně na nic neptal a zároveň nikdo nedovolil abych kladla otázky já. Považovali to za vyřízené, že mi řeknou že jsem vlk a měním se tehdy a tehdy. Myslela jsem, že jsem našla někoho kdo mi pomůže a vše objasní a na mé otazky neodpoví jen úsměvem. Najednou Chris vstal a založil knihu papírkem. Nevědela jsem jak ho mám dokopat k tomu aby mi ten příběh dopověděl teď hned a tak jsem začala.
"Dopovíš mi ten příběh jak si mi před večeří chtěl vyprávět? Ten proč jsme vlkodlaky."
"Ano." Pousmál se.
Povídat si s ním bylo jako povídat si s někým blízkým. Jako když jsme byli malí, neměli jsme před sebou žádná tajemství. Půjčením lopatičky jsi vědela že je to přítel. Nikdo si nevybíral s kým se bude kamarádit. Ikdyž jsem žádné jeho tajemství neznala, vědela jsem, že je upřímný.
"Takže, teda, nevím to úplně přesně, ani to není nějak písemně doložené, ale takhle se to povídá. Tehdy žilo v lese více vlků než teď. Myslivec, který údajně odstartoval éru vlkodlaků měl doma již mnoho trofejí všelijaké zvěře a dokonce i chráněné. Jednoho dne tedy byl na lovu, jenže zabloudil. Až do noci se prodíral hustým lesem. Až na malém paloučku uviděl dvě bílá vlčata. A v dálce za nimi byla vesnice, viděl rozsvícené chalupy, radoval se, že našel cestu k domovu, ale něco ho zaujalo více a domů se nemohl vrátit s prázdnou. Jeho pýcha to neumožňovala . Vlčata. Byla bělejší než první sníh, oči měli jasnější než letní obloha a zuby ostřejší než vyřezávané dýky. Myslivec chladnokrevně nabil pušku a střelil. Vlčata padla k zemi. Jejich srst se zbarvila karmínovou, ale oči nepřestávaly zářit. Naposledy vzhlédli k obloze a zakňučely. Když vycházel z lesa s úlovkem, před smrtelníkem se objevila bohyně. Její obrovitánské tělo bylo napjaté hněvem a touhou po pomstě. Oči přimhouřené. Své děti obdarovala jediným teskným pohledem a hlasitě, žalostně zavyla. Z vlčat vzešli obláčky mlhy mířící k temné obloze. K nebi se připojily dvě hvězdy.
'Od této chvíle, budeš žít jen na půl. Ve dne okusíš život těch, co jsi zabil a v noci se budeš utápět jako provinilý člověk. S tvými kroky bude přicházet utrpení ostatních. Toť je má kletba.'"
Christian domluvil. Mlčela jsem, ohromená příběhem a rozzlobená nad myslivcovou pýchou a chtivostí.
"Nedivím se, že bohyně udělala něco takového. Zasloužil si to." řekla jsem nelítostně.
Christian se zamračil. "A my za to snad můžeme? Dala mu moc, že jedním jediným kousnutím promění na vlka každého. Oni si to nezasloužili."
"To si vždycky tak vztahovačný? To nemůžu říct jediné slovo, abych se tě 'nedotkla'? Nezapomeň, že to ty jsi mě kousl! Já ti chtěla jen pomoct."
Zavrtěl hlavou a vrátil knížku zpět do poličky.
"Máš pravdu," řekl. "Je to moje chyba." 
Odešel.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Sisa Sisa | Web | 23. ledna 2011 v 16:02 | Reagovat

Dobrá časť....lutujem tu Violet.Bude v tom príbehu medzi nou a ním aj leaka? Dufam že hej :D

2 Pitye Pitye | 28. ledna 2011 v 20:01 | Reagovat

Bomba, super užasný !! =) Těším se na další =)

3 Simiaaa Simiaaa | Web | 7. února 2011 v 19:08 | Reagovat

Kdy bude další? Už se těším :-D

4 Christie and Caroline Christie and Caroline | Web | 8. února 2011 v 15:28 | Reagovat

[1]: Kdo ví? :P
[2]: Děkujeme!
[3]: Na další části se pracuje. ;)

5 Anwen Anwen | Web | 31. března 2012 v 11:53 | Reagovat

Bezva kapitola :-)
Jen jsem trochu zklamaná z Christiána. Nejdříve mi byl takový sympatický, ale to, jak se neustále uráží, se mi moc nelíbí. Ale neberte to jako kritiku, jinak je to fakt krásný! :-)  :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama