4. Kapitola

19. ledna 2011 v 15:34 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Ať jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem dost rychlá. Vpravo se objevil velký hnědočerný vlk, z leva menší světlounce šedý. Oba mě obklíčili a já byla nucena zastavit, ale nepřestávala jsem vrčet, uši sklopené a zuby vyceněné. Ať ode mě chtěli cokoli, nebyla jsem ochotna se vzdát. I když, třeba mi vysvětlí, proč je ze mě najednou vlk.
Velký hnědočerný vlk se odvážil jít blíž ke mně. Vyzařovala z něj zvláštní aura. Byl tak velký… Chňapla jsem po jeho noze. Ucouvl a ostatní hlasitě zaštěkali.
Vidíš jí! To je ten důvod, proč jsme jí měli radši zabít!
Natálie, uklidni se!
Neposlechla Alfu…

Trhla jsem sebou a zmateně se rozhlížela. Slyšela jsem hlasy, ale kolem mě byli jen vlci. Chtěli mě zabít, jak říkal ten první hlas?
Vlčí instinkty promluvily. Vystrašeně jsem si lehla na záda a začala hlasitě kňučet.
Aspoň nějaký pokrok… zazněl zvonivý holčičí hlas.
Musí být vyděšená. Tenhle byl jemný, ženský.
Je mi to líto… tento hlas patřil chlapci.
Hnědočerný vlk se ke mně opět přiblížil. Vstaň.
Poslechla jsem, ale hlavu jsem držela dole. Pokud by se losovalo o můj nejpodivnější zážitek v životě, tenhle by se spolehlivě vyšplhal na nejvyšší příčku.
Hlavu měl hrdě vztyčenou. Mohutný hrudník, široké tlapy a lehce naježená záda. Byl nádherný.
Nevěděla jsem, co po mně bude žádat. Ale jen pohlédl na menšího černého vlka.
Nechápu, jak se to stalo, ale z jeho pohybů jsem vyčetla, co po mně chce. Byla jsem vyděšená z toho, co se stalo a zároveň jsem chápala nastávající situaci.
Sklonila jsem hlavu ještě níže a odklusala t tomu černému.
Být vlkem bylo něco jako opustit náš, lidský svět plný stresu, strachu a dalších nepříjemností lidského myšlení. Mou hlavou proudily jiné myšlenky. Ale ty nejsilnější, pudové, převládaly, hlad.
Teď jsem to nemohla dát najevo. Ne když jsem se provinila proti Alfa samci. Určitě bude lepší být s nimi než žít samotářsky. Zvláště když nevím, proč se to stalo, nebo jestli ta ukrutná bolest při přeměně přestane, nebo jak dlouho to celé potrvá.
Než jsem se mohla na cokoli zeptat, v mé hlavě se ozval ženský hlas.
Jsi jednou z nás. Tvou přeměnu způsobila kousnutí jednoho z nás.
Chvíli jsem se rozhlížela, kdo že to na mě mluví, žádný vlk nic nenaznačoval. Pak jsem na sobě ucítila upřený pohled. Dívala se na mě hnědo rezavá vlčice svýma jantarovýma očima.
Pak pokračovala.

Ve vlčí podobě se můžeme dorozumívat jen myšlenkami. Proměňujeme se při východu či západu slunce. Tohle bys měla vědět, tvé otázky zodpovíme později.
Později myslela asi, až budeme lidmi. Pořád jsem nic nechápala, jen jedno. Jsem vlk.
Nemělo cenu se někam utéct. Vlčí kůži těžko sundám. Doma by mě nikdo nepoznal. Ani já sama sebe nepoznávám.
A tak jsem se zařadila na konec smečky.
Velký černý vlk zavyl a všichni za ním sebejistě vyběhli. A já opožděně za nimi.
Běželi jsme dál a dál. Bezcílně - alespoň pro mě.
Doběhli jsme k velkému jezeru. Z druhé stany ke mně zavál pach zvěře. Později jsem ji i uviděla. Byly tam dvě jasně bílé srny.
Jemně jsem zavyla hladem. Všichni vlci mě sjeli podezíravým pohledem.
Co to dělám. Nemůžu je sežrat. Sirové maso. Ne!
Smečka se opět rozběhla a u pár vlků jsem viděla skoro neznatelné zavrtění ocasem.
Hladová jsem rozhodně nebyla sama.
Když jsme byli blízko, všichni se přikrčili, nevěděla jsem co dělat tak jsem se přikrčila také.
Hladoví vlci před útokem.
Šedý vlk se přiblížil k rákosí a vyčkával na okamžik zaútočit.
Mým tělem proudil adrenalin a očekávání z nadcházejícího jídla.

Co to, vždyť je to srna! Nemůžu jíst lesní zvíře, sirové maso, pocit viny.
Výkyvy nálad byly velké, v jednu chvíli jsem byla člověk, ale zároveň ve mně proudila krev šelmy.
Najednou šedý vlk vyskočil na srnu a zakousl se jí do krku. Neměla šanci.
Krev jí stékala z rány a kontrastovala s jasně bílou srstí. A ostatní se přidali, ale druhou laň jen vyplašily. Za ní se rozběhli dva další vlci.
Já jen přihlížela jejich počínání.
Všichni dožrali. Na mě zbyly jen zbytky okolo kostí. Aspoň něco. Kupodivu mi to velmi chutnalo.
Ti další vlci si jistě pochutnávají samotní na té druhé.
Když jsem se podívala po ostatních, byli tak opojeni jídlem. Vyčerpaně odpočívali na zkrvavené trávě. Mě se před očima stále míhaly ty hrůzostrašné krvavé obrazy a moje bolestivá přeměna.
Slunce už bylo vysoko na obloze. Čas plynul jako voda. Rychleji než když jsem byla člověkem.
Ale teď je čas na odpovědi. Hlavou mi jich poletovalo tolik, že jsem se nedokázala soustředit jen na jednu jedinou. Ale jak s nimi můžu mluvit já? Zatím jsem slyšela jenom jejich hlasy.
Kdy se proměním zase na člověka? Zkusila jsem promluvit, ale můj hlas se zdál prázdný, bez jakéhokoli odstínu. Jako bych četla knihu.
Při východu slunce. Promluvil Alfa, jak jsem za tu chvíli stačila zjistit.
Ale jak to? Tohle přeci není možné! Nedává to žádný smysl. Bude každá další přeměna tak bolestivá? Chrlila jsem ze sebe nespočet otázek.
Proboha, zabijte ji někdo! Bolí mě z ní hlava… ozval se dívčí hlas oné rezavé vlčice.
Natálie, hleď si svého! Okřikl ji černý vlk. Ten, co mě pokousal… Natálie si odfrkla a poznamenala něco v tom smyslu, že kdyby bylo po jejím, mohli si tohle divadlo odpustit.
Uklidněte se radši všichni a připravte se. Bude západ. Ozval se dosud neznámý hlas. Byla jsem si jistá, že patřil statnému žíhanému vlkovi s tajemnýma černýma očima.
První přeměna bývá vždy nejhorší. Poznamenal Alfa. Je mi líto, že jsme tě na ni nemohli připravit. Další přeměny už tolik zmatené nejsou.
Ok, přestaňte tlachat a pojďme rychle domů! Pronesl netrpělivě žíhaný.
Rozběhli jsme se napříč lesem. Mezi stromy prosvítala zlatavá sluneční záře. Kdybych tohle místo nepoznala za tak krutých okolností, zamilovala bych si to tu.
Přede mnou se objevil domek. Byl dost velký pro tolik osob, i dost schovaný mezi stromy. Přiběhla jsem k místu, kde se odehrála moje hrůzostrašná přeměna. Leželo tu moje oblečení a já jsem si až teď se zděšením uvědomila, že jsem byla nahá. Tedy, jako vlkovi to asi nevadí. Uchopila jsem oblečení do tlamy a proběhla dveřmi dovnitř. Dveře zůstávaly stále otevřené.
Uvnitř to bylo zařízené velmi stroze. Žádný koberec, květiny, ani záclony. Připadala jsem si tam jako v nemocnici.
Všichni se zběhli po schodech nahoru, zřejmě do svých pokojů. V místnosti jsem zůstala sama. Musela jsem se vydat na průzkum a najít místo, kde by mě nikdo neviděl se přeměnit. Že by kuchyně? Vešla jsem do místnosti úplně vzadu a zalezla do kouta. Oblečení jsem prostě upustila vedle sebe. Bylo v hrozném stavu. Zablácené, potrhané. Ale to mi teď musí stačit.
Za oknem se mezitím slunce loučilo s chladnou zemí a pozvolna zapadalo.
Nevěděla jsem, co čekat. Návaly horka a bolesti jako ráno? Zakňučela jsem a vystrašeně pozorovalo ustupující sluneční svit. Už jen chviličku, malinký kousek a…
Domem se rozlehlo táhlé vytí a srdcervoucí vlčí kňučení. Já byla jednou z nich. Cítila jsem, jak se mi oheň rozlévá celým tělem, brnění a pálení kostí a hučení v hlavě. Pevně jsem zavřela oči. Aspoň, že to tolik nebolí jako ráno…
Pomalu se vše začalo vracet do normálu. Ležela jsem na studeném linoleu ve svém lidském těle. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a sedla si za kuchyňský stůl, hlavu v dlaních. Co bude dál?
Uslyšela jsem dusot nohou a rozjařené hlasy. Přicházeli a já jsem musela čelit skutečnosti, že je to teď moje rodina.
"Tak co, kočko, jak se ti u nás líbí?" zvolal žertovně jeden kluk.
Vzápětí schytal ledabylá pohlavek od menší ženy.
"Buď ticho, Tomáši!" pousmála se.
"Páni, to byl zase den. A oběd byl vynikající!" prohodil mladičký blonďatý kluk. Mohlo mu být tak patnáct, maximálně.
"Jako by nám naše smečka nestačila." Promluvila zrzka, kterou jmenovali 'Natálie'.
"Ona nemůže za to, že jsem ji kousnul. Omylem…" ozval se černovlasý kluk.
"Správně, za to můžeš ty!" opáčila Natálie.
"Ztichněte!" místností se rozlehl hluboký mužský hlas. Alfa. "Jak se jmenuješ?"
"Violeta." Konečně jsem promluvila. V mém hlase se mísil podtón paniky, strachu, ostychu a pochopení.
"Vítej mezi námi."
"Kolik Vás je ?" Zeptala jsem se, ale spíše jsem se měla zeptat kolik Nás je.
"Je nás osm." Odpověděl s udiveným úsměvem. Osm? To je dost početná smečka.
"Já se jmenuji Miroslav. Má žena Erika." Dobrá, Alfa, takže vysoký, starší, černovlasý Miroslav a ta milá, ohleduplná hnědovlasá paní, Erika.
"Dále tady je Patrik a Tomáš." Další, Patrik byl zvláštní měl jantarové oči, jako když byl vlkem. A zatím jsem ho neslyšela promluvit.
A Tomáš byl trochu výstřední.
"Natálie a její bratr Marek." Ano, Natálii už vlastně trochu znám, ta sarkastická hnědo zrzavá vlčice a Marek, pohledný černooký a skoro černovlasý, určitě by jsem si je spojila k sobě . Něčím si byly opravdu podobní. To byl ten žíhaný vlk.
"A poslední a zároveň nejmladší členové naší smečky. Christian a Sebastián." Pohled na ty dva mě trochu rozesmál. Takže ten blonďáček byl Seb, myslela jsem si, že je hodně mladý. A vlk co mě kousl byl Christian. Asi mi chvilku potrvá než si všechny zapamatuji. A tak jsem jen kývla a Alfa, tedy Miroslav to pochopil za vyřízené. Měla jsem pořád mnoho otázek, ale teď by se to asi nehodilo. Najednou zvolala Erika .
"Udělám večeři." Neměla nic proti protože oběd moc vydatný nebyl. Alespoň pro mě. Co tady budu dělat? Mohla by jsem se podívat ven, okolo domu. Úplná tma ještě nebyla, jen zapadlé slunce. Popocházela jsem kolem dokola až jsem narazila na mechem obrostlou lavičku. A sedla jsem si. Vítr mě příjemně ovíval. Hezky by se tu žilo, až na tu vlčí část. Až teď jsem si vzpomněla na rodinu. Ach já jsem tak sobecká, určitě mě shánějí . Musím jim nějak dát vědět že jsem v pořádku. Ale to jsem nemohla. Pořád jsem se probádávala myšlenkou na ně, až ke mně přišel nižší, snědý černovlasý kluk. Christian. Co po mně chce, vždyť on za to může. Ne, nemůžu mu to dávat za vinu, to já jsem mu chtěla ošetřit ránu. Měla jsem ho tam nechat, příroda by si už poradila.
Pořád ještě kulhal. Když jsme běželi k jezeru, vůbec jsem si toho nevšimla.
"Ahoj." Řekl stydlivě.
"Ahoj." Pokývala jsem hlavou. Byl pohledný. Opálený, hnědé oči, a černé delší vlasy. Vypadal hrozně nevinně.
"Víš, chtěl jsem se ti omluvit, ve vlčí podobě .." Asi ho to trápila víc než mě.
"To je dobré, měla jsem dávat větší pozor. " Byla to pravda. A dál jsem pokračovala. Abych uvolnila napětí.
"Od kdy si vlkem?" "Já, už asi čtyři roky." Vypadalo že se ulevilo a ležérně si sedl vedle mě.
"To je dlouho."
"Někteří z nás jsou ještě déle. Například Patrik. Víš který to je?"
"Jo jo, ten s jantarovýma očima, oni mu zůstávají?"
"No právě, je vlkem už tak dlouho, že za chvíli se vlčí podobě poddá úplně ." To byla děsivá skutečnost.
"A proč se měníme? Jako proč po kousnutí, jsem taky vlk?"
"Mirek říkal, že před několika stoletími. Vlastně je to něco jako mýtický příběh." Cože? Mýtický příběh?
"Kdysi dávno byla něco. jako bohyně vlků, ochránkyně... " Jeho vyprávění přerušil dámský hlas. "Večeře!"
Ale ne, bylo mi tu s ním příjemně. Snad mi to dopoví. Naštvaně jsem se podívala po Erice a pak se usmála na Chrise.
" Tak pojď." Vybídla jsem ho.
Všichni si sedli kolem velkého stolu a čekali na jídlo. Pochopila jsem že stravu potřebuje v obou tělech. Kdybych jedla jen jako člověk nestačilo by mi to. Upoutal mě Sebastian. Hned vyběhl Erice pomoci s jídlem a všem připravil příbory. Že zrovna ten nejmladší byl ten nejochotnější. Pořád si chtěl s někým povídat o čemkoli. Všichni tu byli moc milí až na Natálii. Nechápu co má za problém. A Marek byl zvláštní…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 19. ledna 2011 v 20:22 | Reagovat

Super čásť...Ja by som sa tým vlkom tak rýchlo nepoddala.Bola by som papulnatá a odutá a naštvaná ..hhh :D Už sa teším ked si to prečítam dalej...

2 Baka - chan Baka - chan | 16. dubna 2011 v 16:45 | Reagovat

Je to pěkné. Píšeš vlastně lépe než já.
Ale některé chyby..pozor na ně.

3 Anwen Anwen | Web | 31. března 2012 v 11:43 | Reagovat

Je to skvěle vymyšlené s tím přeměňováním ;-)  :-) A Christián je taky zajímavý... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama