3. Kapitola

15. ledna 2011 v 13:01 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Lehce jsem našlapovala a blížila se k místu, kde jsem je viděla naposled. Na zemi z jelena zatím zbyla jen kostra zafoukaná listím.
Snažila jsem se zachytit všechny pohyby a za každým viděla vlka, ale žádný tu nebyl. Ale co když mě někde překvapí? Nebudu si moct zavolat pomoc, na to teď nemůžu myslet.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru. Nebe začalo šednout, cítila jsem blížící se déšť a měla z toho smíšené pocity. Nemyslela jsem si, že nějakého vlka dnes najdu a z toho jsem vážně zklamaná.
Jo jasně, už se najedli, proč by zůstávali?
Najednou jsem to viděla. Vlčí stopy! Jsou tu! Ale vedle stopy bylo ještě něco. Krev. Šla jsem podél cestičky.

V dálce jsem pak zahlédla něco schouleného, černého. Zrychlila jsem krok, až jsem téměř utíkala. Rychle jsem se blížil. Je to vlk! Zrovna ten, kterého jsem předtím viděla, ale teď byl zraněný. Rychle jsem doběhla k potoku poblíž, namočila mé rukavice a rychle zase běžela k němu. Velmi naivně jsem si myslela, že mu tu ránu nějak ošetřím. Když jsem se jí dotkla rukavicí, vyjel po mně. Jeho zuby mě těsně minuly a tak jsem se ho snažila utišit.
"Ššš. to bude dobré, nic se ti neděje."
Šlehnul po mně žlutýma očima. V mžiku se z jasně jantarové barvy změnily na upřímnou tmavě hnědou. Na chvilku jsem opět pomyslela na včerejší den a mou "halucinaci", a zkusila to ještě jednou.
Posadila jsem ze z druhé strany s jednou nohou těsně u jeho hlavy - nebezpečně blízko. Rukavice nasáklé krví. A vlk opět instinktivně cukl hlavou k mému kotníku a tentokrát se trefil. Vykřikla jsem a snažila se svou nohu vyrvat z čelistí, ale ještě jsem to zhoršila.
Vymrštil se na nohy, ale zadní zraněnou nechal zvednutou a začal klopýtat pryč.
Ale ne. Začalo pršet, no bomba. Rychle jsem utíkala k motorce, na zraněnou nohu se snažila nešlapat, ale nikde nebyla. Kde je? Nebo jsem se ztratila já? Bezva, ano bezva! Do oblečení se pomalu nasakovat voda byla mi opravdu zima. Začala jsem zmateně pobíhat z jedné cestičky na druhou. Nikde ani živáček.
Slunce už zapadlo a zima byla nesnesitelná. Po chvilce mého kulhání jsem před sebou konečně uviděla malý altánek s bílou, značně oprýskanou barvou. No, aspoň se tam schovám a nějak přečkám déšť. Sedla jsem si na špinavou zem a opřela se o stěnu. Byla jsem neskutečně unavená, srdce mi tlouklo a v ráně mi pulsovalo. Skousla jsem si ret a opatrně vyhrnula džíny, děsíc se toho, co uvidím. Musela jsem čelit několika krvavým otiskům zubů. Vyndala jsem z kapsy papírový kapesník a lehce jsem otřela krev.
Byla jsem zmoklá na kost a motorka zřejmě na druhém konci lesa. Jak dlouho tady budu muset být?
Minuty plynuly, rána mě pálila a oči se mi zavíraly. Nesmím usnout, nesmím usnout, nesmím…

Probudil mě křik lidí, kde to jsem? Otevřela jsem oči, kolem byla jen postel, na které jsem ležela, malá sedačka a na stěnách pár obrazů.
Kotník pořád hrozně bolel, ani jsem se nesnažila vstát. Jen ze zvědavosti jsem poslouchala začínající hádku hned několika lidí ve vedlejší místnosti. Z které jsem viděla jen malý kousek a snažila se pochopit o čem je. Z textu, co jsem slyšela, jsem toho moc nevyvodila
"Já to nechtěl udělat!" Rozpačitě se bránil snědý kluk.
"Co s ní budeme dělat!" Nechápavě zabroukala vyšší zrzka.
"Nevěděl jsem, co dělám!"
"Jo, jasně!"
Najednou se do toho vložil další hlas.
"Vychováme ji, naučíme ji, jak se stát dobrým vlkem." Klidně prohlásila paní asi ve věku mé mamky.
Pak jsem pochopila o kom hádka je, o mně. Já a vlk? Nemohla jsem tu zůstat, musela jsem hned domů.
Vykoukla jsem z okna. Domek, ve kterém jsem byla, musel být uprostřed lesa.
Na parapetu bylo spadané hnědé listí. Slunce ještě nevyšlo, ale nechybělo málo. Na východu byl jemňoučký opar. Celý les byl protkán mlhou. Krásné místo.
Kudy bych vlastně utekla?
"Au!" Noha mě zase začala brnět.
Musím pryč. Pomalinku a hlavně potichu jsem se snažila otevřít okno v pokoji, kde jsem ležela. Měla jsem chodit na více hodin v posilovně a ne jen dokola cvičit kotouly. To mi radila i Gabča.
Konečně se mi podařilo otevřít ho na skulinku, kterou bych mohla uniknout a zajistila místo cihlou, která ležela poblíž.
Ohlédla jsem se ještě po lidech naproti, vůbec si ničeho nevšimli.
Ven se lezlo opravdu špatně, dostala jsem se pryč jen tak tak. Hned jak jsem vyklouzla, začala jsem utíkat.
Najednou mi nohy zasáhla silná křeč. V bolestech jsem se sklátila k zemi. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Začala jsem sebou škubat, na všechno jsem úplně zapomněla a vše přestala vnímat.
Křičela jsem, házela sebou, celé tělo mě pálilo. Cítila jsem se, jako by mi někdo schválně lámal všechny končetiny. Hrůzostrašný obraz za blyštivého východu slunce.
V hlavě mě hučelo, oči mě pálily a já začínala vidět rozmazaně. Myslím, že jsem si nechtěně vytrhala několik vlasů, jak jsem si vjela rukama do vlasů.
Slunce se elegantně vyhouplo doprostřed oblohy a zalilo mě svou oslepující září. Bolest a zmatek ze mě sklouzly a já jsem zmateně ležela na chladné zemi.
Několikrát jsem zamrkala a zoufale zjistila, že vidím černobíle. Neviděla jsem kolem sebe jedinou veselou barvu, jediný lístek zářící jasnou zelení.
Neměla jsem čas přemýšlet, co to mělo znamenat. Musím domů.
Prudce jsem vstala a s hrůzou zjistila, že stojím na všech čtyřech. A nejsou to mé lidské nohy v tmavě modrých džínech. Byly psí. Tedy, ne tak přesně. Byly vlčí. Neviděla jsem barevně okolí kolem mě, ale sebe samu. Ohlédla jsem se dozadu. Měla jsem světle šedý ocas a tmavě šedé tělo. Pro Krista pána.
Z dálky jsem uslyšela vlčí vytí. Bylo jich určitě mnoho. Musela jsem zmizet. Rozběhla jsem se směrem k lesu a vnímala každý kmen, každou větev kolem mě. Nade mnou zakřičela vrána, v kapradí se schovával králík a liška se vydala na lov. Čelila jsem skutečnosti, že jsem další lesní tvor. Ale jak to? A ti lidé v domě uprostřed lesa? Budou mě hledat.
Přes cestu mi přeběhla veverka a já si zděšeně uvědomila, že umírám hlady. Budu muset jíst veverky? Jeleny? Jen to ne. Ale musím se najíst.
Za sebou jsem zpozorovala několik zrychlených pohybů a další vlčí vytí. Doháněli mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 15. ledna 2011 v 13:44 | Reagovat

To bolo úžasne :D Moc sa mi to páči už sa teším na dalšiu časť :D Určite dajte vedieť.

2 Pitye Pitye | 16. ledna 2011 v 12:43 | Reagovat

Úža =) Honem další kapitolu =)

3 Anwen Anwen | Web | 31. března 2012 v 11:35 | Reagovat

Tak tohle se vám povedlo!!! :-D  :-D Chudák Violet, ona mu chce pomoct a on jí ještě kousne 8-O Svině jedna chlupatá :D Né, dělám si srandu, napsaly jste to skvěle :-D

4 Selené Selené | Web | 26. dubna 2012 v 21:21 | Reagovat

no wow co říct tohle jsem nečekala...užasnééé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama