2. Kapitola

9. ledna 2011 v 14:58 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Ježiši! Musela jsem u té knihy usnout. Nevadí, dnes jsem se probudila s vědomím, že určitě půjdu do lesa fotit. Dnes mi to už nikdo nerozmluví. Ještě se zavřenýma očima jsem se natáhla po mobilu, abych zjistila kolik je hodin.
Cože? Půl? Ale ne, zaspala jsem! Vůbec netuším, v kolik že jsem usla. Vylítla jsem jako blesk z pokoje a cestou dolů jsem se oblíkala do toho co mi právě přišlo pod ruku.
"Violeto, ty nejsi ve škole?" Uslyšela jsem ustaraný hlas mého taťky z pracovny.
"Ne-e, zaspala jsem! Běžím, čau."
"Ahoj." Jak koukám, zase tolik mu to nevadí. Nikdy se o mně tolik nestaral.
Vyklouzla jsem z domu a utíkala rovnou na autobus. Zima se mi dostávala pod černý kabátek a pronikala i skrz kozačky. Oči mi začaly slzet, jak v nich usilovně štípal mráz, a nohy začaly tuhnout. Nemohla jsem se ale zastavit. Kdo příjde pozdě do školy, odpoledne si to vynahradí, jak říká naše třídní. A já chci jet do lesa! Opět jsem se rozběhla a štěstí mi tentokrát přálo - zrovna přijížděl můj autobus. Hrcla jsem si do sedadla a odfoukla si vlasy z očí.
"Nějaká udejchaná." ozvalo se za mnou. Hanka.
"Jo, moc jsem nestíhala." odpověděla jsem unaveně.
"Včera to bylo fajn, viď." konstatovala a opřela si hlavu o držadlo.
"Jo, moc." přitakala jsem. "Dneska bych už konečně chtěla jít fotit do lesa."
"Super, chci vidět co nafotíš jako první jasné?" zasmála se. Hanka byla mou velkou fanynkou co se týče focení. Vždycky si mé fotky prohlížela s nebývalým úžasem. A já měla radost, že se líbí.

Po škole, jsem si doma vyzvedla foťák a vyrazila. Vypůjčila si mamky elektrické kolo a okolo obličeji si obtočila kvěťinový šátek.
Neměl jsem ponětí, kde jsme. Tuto část lesa jsem nikdy nepoznal.
Naše silné tlapy se s dusotem odrážely od tvrdé země. Už jsme nevnímali pichlavé jehličky a kamínky, které se nám chvíli co chvíli zabodávaly do pacek. Teď pro nás existoval jen vystrašený jelen a naše kručící žaludky. Tak dlouho jsme nejedli… Šíleli jsme hladem.
Jeden vlk z našich řad se odhodlaně odrazil od země a skočil jelenovi na záď. Měli jsme vyhráno. Jelen se zřítil k zemi. Maso, konečně…

K lesu jsem dojela asi za půl hodinky.
Krása. Jemný západ slunce pronikal mezi stromy a tvořil našedlé protáhlé stíny. Ve vzduchu poletovalo hnědé listí a dodávalo všemu příjemnou atmosféru.
Chvíli jsem procházela hustým lesem, až jsem došla na úzce vyšlapanou cestu. Možná za tou zatáčkou bude nějaký krmelec nebo tak něco.
Šla jsem nejistě, sebemenšího prasknutí větvičky jsem se lekala a mé instinkty mi říkaly, ať hlouběji do lesa už nejdu.
Za chvíli bude jiskřivý západ slunce. Ještě jsem viděla, ale do tmy zbývalo jen málo. Přes to jsem musela pokračovat. Kousek mně chtěl pokračovat.
Najednou jsem to uslyšela. Vrčení a praskání trhajících šlach. Projelo mnou mrazení a strnula jsem na místě, srdce se mi rozbušilo a schovala jsem za nejbližší strom.
VLCI. Že mám na krku foťák, jsem úplně zapomněla. Byli ode mě tak čtyřicet metrů. Jen jsem fascinovaně a zároveň ustrašeně přihlížela, jak trhají mohutného jelena a doufala, že mně nezpozorují. Věděla jsem, že jakmile mě uvidí, tak …
Bylo jich tolik, napočítala jsem deset. Opodál stál jeden menší, černý. Pořád sebou škubal, kňučel a úzkostlivě vyl, až padl na zem. Z něho mi bylo úzko.
Tma se pomalu vkrádala do lesa a vítr začal foukat silněji. Cítila jsem mráz, jak mnou prolézá a přitiskla jsem na sebe kabát ještě víc.
Byla jsem vděčná, že slunko ještě slabounce svítí. Než zapadne... Pak to přišlo. Na tváři mi ztvrdl výraz, protože tomu co jsem viděla, jsem odmítala uvěřit.
Ocas mu pomalu zmizel a začaly se objevovat lidské nohy, pas, ruce, jen hlava zůstala vlčí. Ještě pořád sebou v bolestech křečovitě škubal. Udělala jsem malý krok vpřed, abych lépe viděla a listí pode mnou zašumělo. V mžiku mě sjel pohledem a zase se přeměnil ve vlka. Najednou zaklonil hlavu a vydal táhlé zavytí. Ostatní členové smečky si ho na chvilku vůbec nevšímali. Pak konečně odtrhli hlavu od své večeře. Najednou se na mně upíralo hned několik párů očí.
Ale tohle na mě bylo moc. Je čas vypadnout a to hodně rychle!
Utíkala jsem, co mi nohy stačily, rychle ke kolu. Nasedla jsem a šlapala jako divá. Kolik je hodin? Za tři minuty sedm. To ještě mamka nebude doma a taťka, jak ho znám, si ani nevšimne, jestli už jsem přišla. Vítr mě šlehal do tváří a prsty v tenkých rukavičkách jsem skoro necítila.
Zamkla jsem sklep s kolem a šla domů. Konečně teplo, vyběhla jsem po schodech do mého pokojíku a topení zapnula na maximum.
Začala jsem se utěšovat tím, že to byla jen má představivost, a chtěla jsem se pustit do úkolů. Pak jsem si řekla, že radši půjdu spát a ráno si přivstanu.
Ráno mi se stále hlučnějšími intervaly zazvonil budík na mobilu. Neochotně jsem vstala a nasměrovala jsem si to rovnou do koupelny.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Prostříhanou ofinu jsem měla úplně skroucenou a celkově jsem vypadala jako po flámu. Ale to muselo počkat, teď ty úkoly.

"Pitomá Matika!" zaklela jsem nad sešitem. Tenhle předmět nikdy nebyla má silná stránka. Popravdě, hrozilo mi propadnutí, a jestli si neopravím dvě písemky…
Naštvaně jsem zavřela knihu i sešit a nacpala je do batohu. Radši jsem si vytáhla biologii a čistý kus papíru, na který jsem ozdobným písmem napsala:
CANIS LUPUS - VLK OBECNÝ.
- Loví ve smečkách.
Naše ostré zuby prokously kůži a začali trhat maso. Věděli jsme, že jeden jelen nás neuspokojí.

- Neukáže se dříve, než za setmění.
Okolí lesa potemnělo. Stále jsem si nebyl jistý, jestli byl ten útok dobrý nápad, ale já vůdce sečky nejsem.
Naše oči svítily do noci jako dva lačné plameny. Bylo nás hodně. Naše těla byla napjatá v očekávání.

- Neútočí bez vyprovokování.

Vypálili jsme s hlasitým vrčením a štěkotem vpřed. Před námi se pomalu objevovali lidské příbytky a zahrady. Křik a pach strachu. Nechtěl jsem nikoho zabít… Ale všichni jsme musely následovat vůdce smečky.

Hm… chabý pokus Violet. Věděla jsi, že po ránu nic neuděláš!
Autobus je za třicet pět minut na zastávce. Udělám si kávu s ovocným řezem od mamky z cukrárny. Pak se obléknout a doufat, že včerejší písemka z matiky dopadla aspoň trochu dobře.
To je ale zima. Měla jsem si vzít už zimní bundu. Tak aspoň na ten autobus doběhnu, abych se zahřála. V autobuse si ke mně přisedla Hanka. S ní jsem tu školu mohla alespoň trochu přežít. Rozuměla mé touze setkat se s vlky a vše co je s nimi spjato. A tak jsem se ničeho nebála a řekla jí o mém včerejším zážitku.
"Hanko, něco ti teď řeknu, ale věr mi, prosím tě!"
"Ano?" Řekla to tím chápavým hláskem, který jsem měla ráda.
"No, včera jsem byla v lese, už se smrákalo a dobře jsem neviděla, ale potkala jsem smečku vlků…"
"Cože jsi?" Teď v tom hlase bylo velké napětí a očekávání, ne údiv.
"No, vlky. A pak jsem viděla jednoho černého, krásného a jsem si jistá, on se měnil v člověka."
"To je blbost Vio, uznej; 'V našem lese jsou vlkodlaci'."
Když to říkala, znělo to opravdu neuvěřitelně.
"Asi máš pravdu, ale jak by se to vysvětlilo, já vím, co jsem viděla." Naléhala jsem pořád.
"Nevím, pojď, už vystupujeme."
Celé vyučování mě ta myšlenka pořád a pořád užírala, ale poté jsem se rozhodla. Musím tam jet znovu.
Škola končila ve tři, matčina cukrárna zavírá přesně v osm hodin. Než se to tam uklidí, bude devět a než mamka přijde domu, bude rázem půl desáté. Mám pět hodin na to, abych autobusem dojela k lesu a něco vyfotila. To stihnu, i když nemám žádné iluze o tom, že mi budou vlci-lidi stát modelem. Popravdě, jaká je šance, že nějakého znovu uvidím a že si mě nedá k večeři jako Červenou Karkulku? Aspoň to zkusím.
Když jsem se doma uvelebila v pracovně u počítače, abych si rozšířila své znalosti o vlcích, v kapse mi zapípal mobil. Bylo to stříbrné Véčko, dostala jsem ho ke čtrnáctým narozeninám, kdy mi chcípl první mobil. Nechť odpočívá v pokoji…
V esemesce stálo:
PUSŤ-SI-ZPRÁVY!
Napsala jí Gabča. Netrpělivě jsem zapnula naší stařičkou televizi v obýváku a přepnula na Novu.
"Na Vsetínsku se dnes udál nečekaný a velmi podivný útok smečky vlků. Šelmy nadělali
velké škody a několik lidí pokousali a dva roztrhali." Obraz se najednou změnil a mě se tak naskytl pohled na zmatené lidi, rozšklebené krvavé rány a sanitní vozy.
"Byli jako obrovské stíny!" vykřikovala jedna stařena. "Škrábali na dveře! Zabili našeho psa!" Paní kvílela a její bělovlasý muž ji láskyplně objal.
Obraz se přesunul do studia.
"Zatím neznáme důvod útoku, ani proč byla smečka tak početná. Odborníci si lámou hlavu. Bližší informace již v zítřejších zprávách."
Chvíli jsem jen tak strnule seděla na gauči. Až když jsem si uvědomila, co jsem právě viděla, popadla jsem tašku a rychle vyběhla z místnosti.
Můj plán selhal v tom okamžiku, kdy se mě taťka s podezřením v hlase zeptal:
"Kampak jdeš, mladá dámo?"
Filip - můj taťka - novinář je věčně zavřený ve své kanceláři nebo je někde na cestách, tak mě jeho otázka celkem překvapila.
Krucinál, měla jsem jít zadním vchodem. Lhát jsem moc neuměla, nikdy jsem k tomu neměla důvody. Ale i přes to jsem to zkusila.
"No, ke Gabriele, měla mi okopírovat nějaké papíry." Ale tato lež byla velmi chabá, protože Gabča bydlela o vesnici vedle a do Vsetína dojížděla vlakem.
"Opravdu?" Tím jeho 'opravdu', bylo jasné, že na to neskočí. Trochu jsem se na něj zamračila a znechuceně zase odešla, aby viděl, že mi dal tvrdou výchovnou lekci. Doufám, že si to užil.
Teď můj záložní plán nesměl zklamat. Byl prostý. Vyplížit se pryč skladními dveřmi, vniknout do garáže a 'vypůjčit' si motorku mého staršího bratra. Popadnout z mého pokoje foťák …
Zlehounka, jak myška, jsem našlapovala na staré parkety, které nad mojí váhou začaly vrzat. Jakmile se dostanu za pracovnu, mám napůl vyhráno. V garáži jsou totiž položené dlaždice, a tady už jsem mohla utíkat.
Bezva. Jsem venku. V garáži se svítí, to není dobré. Ale hned jak jsem přišla blíž a slyšela zvuk malé motorové pilky, věděla jsem, že s motorkou problémy nebudou. Přes tenhle rámus nikdo nic neuslyší.
Brácha mě jednou z legrace učil na 'strojích smrti', jak říká táta, jezdit. Modlila jsem se, abych to nezapomněla.
O pár minut, jsem se s bušícím srdcem na motorce řítila po silnici k lesu. Jestli se na tomhle nezabiju, nebo mě neroztrhají zuřiví vlci, zabije mě táta. Ale já jsem je prostě musela vidět v akci. Napsat o vlcích skvělé pojednání a dokázat paní profesorce Králové, že moje snaha je na jedničku. Je čas být vzornou studentkou.
A zapomenout na představu o vlčí přeměně…

Je jednoduché fotit krajinu, nebo hlouček lidí ve výru velkoměsta. Se zvířaty se to nedá srovnávat. Vždy vás něčím překvapí, nebo rozesmějí. A vlci vystraší.
Foťák značky Nikon jsem dostala od dědečka. Je to můj nejcennější dárek, protože děda mi hodně věřil.
"Vždycky se soustřeď, pak poznáš, ve které chvíli zmáčknout spoušť." Říkával. "Budeš výjimečná fotografka, květinko." A vždy mě láskyplně políbil do vlasů.
Teď jsem foťák úzkostlivě mačkala v ruce a pevně tiskla k tělu. Doufala jsem, že se mi nevybije baterka zrovna ve chvíli, kdy je uvidím se přeměnit. Takovou smůlu snad mít nebudu.
Blízko mě zahoukala sova. Obezřetně mě sledovala svýma velkýma zářivě žlutýma očima. Jako by mi vyčítala mou zvědavost.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vlčice Andy vlčice Andy | Web | 9. ledna 2011 v 21:09 | Reagovat

Moc hezký příběh! Jen tak dál! :)

2 one-unique one-unique | Web | 10. ledna 2011 v 18:00 | Reagovat

Ďakujem :)

3 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 13. ledna 2011 v 22:24 | Reagovat

Krásna čast :D Mohla by si mi napísať na blog ked bude tretia? rada by som si ju prečítala :D

4 Caroline & Christine Caroline & Christine | Web | 14. ledna 2011 v 17:41 | Reagovat

už se na ní pracuje, děkujeme ;)[3]:

5 Anwen Anwen | Web | 31. března 2012 v 11:31 | Reagovat

Páni, začíná se nám to tu komplikovat :D  :D Krásná povídka :-D Máte talent, holky :-)  :-) Jdu hned na další část ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama