1. Kapitola

9. ledna 2011 v 13:47 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Za oknem se snášelo pestrobarevné listí na prochladlou zem před školní budovou. Žáci v učebnách dávno přestali vnímat výklad učitelů a raději si něco bezmyšlenkovitě čmárali do sešitů, nebo jen z povinnosti viseli skelným pohledem na tabuli.
Já jsem odložila propisku do penálu a odsunula sešit na kraj lavice a aspoň na chvilku se snažila vnímat profesorku Královou, která se nás tvrdošíjně snažila poučit o chování goril. Jak slaboduchý to počin…
To nejpodstatnější, co spojuje Beskydy a Slovensko je hustý rozsáhlý les plný divoké zvěře a tajemných míst. Někteří se obávají té nebezpečné a neznámé krásy schované pod hustým baldachýnem větví a jehličí. Jakoby se les sám o sobě snažil uchovat jeho podstatu uvnitř. Ale jsou i ti, kteří v jeho útrobách hledají klid, inspiraci a záhadný pocit bezpečí.
Pronikavý zvuk školního zvonku se rozezněl třídou a pár studentů, kteří byli zřejmě na pokraji spánku, na židlích polekaně nadskočilo.

S myšlenkami ještě někde hluboko v lesích jsem si začala skládat věci do batohu. Poslední vyčerpávající hodina. Jediné, co mi z ní ulpělo v paměti, byl referát o lesní zvěři, který jsme měli vypracovat do příští hodiny, což bylo za tři dny. A tak jsem se chtěla co nejrychleji dostat z přeplněné školy. Když jsem se blížila ke skřínce, najednou se za mnou ozval známý pronikavý hlásek.
"Violeto!" lehce jsem se pootočila. Byla to Gabča - kamarádka už od dětství. Krásné husté světle hnědé lokýnky jí vlály a neohrabaně, se sešity v ruce, se ke mně řítila jako tajfun a za ní Hana - má druhá kamarádka a dá se říct že i nejlepší. Nenápadná blondýnka s vlasy po lopatky a jasně bílou pletí, úplný opak Gábiny. Naslouchavá a upřímná.
Hned jak Gabča přiběhla, chrlila na mě toho tolik, že jsem to sotva zvládala pobírat. Kdežto Hanka byla úpně zticha.
"Vio, odešla si hrozně rychle, vůbec jsem tě nestíhala! Víš, co říkala Simona? Filip a Monika jsou zase spolu! Neviděla jsi někde Štěpána? Haló, Violeto, posloucháš mě?"
"Jasně, poslouchám!" Odpověděla jsem spěšně, i když to nebyla pravda.
"Vio, o čem budeš psát ten referát? Já asi o nějakém medvědovi nebo medvědovité šelmě. Vlastě vím o čem ty! O vlcích, jak jinak. Nechápu, proč tě tak zajímají… Už jsi nějakého vůbec viděla?" ušklíbla se.
Nestačila jsem ani něco namítnout a Gábina už chrlila dál.
"Co budeš dělat odpoledne?"
"Asi půjdu fotit do lesa nějakou přírodu, nebo tak něco. Chci ten referát něčím obohatit."
"Aha, dobře myslela jsem, že bychom něco podnikly, ale to nevadí. Tak zatím ahoj, musím ještě doběhnout do kanceláře školy pro nějaké papíry."
"Ahoj Vio." Zamávala mi Hanka a věnovala mi omluvný pohled.
"Měj se!" A Gabča zase zvesela odsvištěla pryč i s Hankou v patách.
Pf… tak a teď rovnou na autobus a domů.
Když jsem vyšla z budovy, ovanul mně jemný podzimní vítr. Podzim, mé nejoblíbenější roční období. Stromy, plné žlutě zbarveného listí, slabý sluneční svit, ne ten letní pařák. A vzduch vonící nedávným deštěm. Na chvíli jsem zavřela oči a vychutnávala si končící den. Když jsem je znovu otevřela, můj autobus přijížděl k zastávce. Rychle jsem se vzpamatovala a rozběhla se ke dveřím.
Super, ještě jsem ho stihla. Celá udýchaná jsem si sedla na nejbližší sedadlo. Autobusem skoro nikdo nejel, za což jsem byla vděčná, a začala jsem se opět pohybovat v mém světě plném přírody a vlků. Jejich tlapky otisknuté v blátě nebo zvuk vytí při úplňku. I když jsem žádného ještě neviděla, mohla jsem si to alespoň představovat. Fascinovaly mně, i lesní příroda, svět nekonečných možností, tak krásný a tajemný, i v té nejodlehlejší skulince plný života. Bohužel, toto vše mimo můj dosah. Bydlet v centru města, široko daleko žádná příroda a nejbližší les 11 km vzdálený. Prostě tohle člověku jako já nestačí.
Není to zas tak daleko, ale já se tam můžu dostat jedině na kole.
A, konečná. Dnes ta cesta uplynula opravdu rychle. Mírný kopec k náměstí, kde bydlím, bude takové malé probuzení po mém fantazírování.
Tak, a jsem na náměstí. Vezmu to přes maminčinu cukrárnu. Je hned vedle knihkupectví přímo přede mnou. Jen jak jsem zahlédla známý nápis, hned jsem zrychlila krok. Cukrárna byla zaplněná lidmi, jako vždy a tak jsem se nechtěla zdržet tak dlouho, abych mamku nezdržovala a neodváděla od práce.
Hned jak jsem vešla, ucítila jsem tolik různých vůní přes mentolovou, až po horskou vůni vařící čokolády. Milovala jsem tohle místo. Usadit se s ovocným čajem v ruce, nebo jen tak pomáhat mamce při práci.
Ingrid Gregorová - moje mamka. Trochu bláznivá, unáhlená, ale inteligentní osoba, které ne vždy přesně rozumím. Se stejnou vytrvalostí jako před několika lety stále zkouší nové a nové experimenty s cukrátky.
"Ahoj Violeto!" Spěšně s širokým úsměvem mě pozdravila.
Oplatila jsem jí úsměv a proklouzla mezi návštěvníky dozadu do kuchyně. Vonělo to tam máslem, cukrem, čokoládou a pomerančovou kůrou. Kdo by taková místa nemiloval?
Pozdravila jsem naši pekařku Mariku, upřímnou, veselou dámu ze Slovenska. Žije tu už od sedmdesátých let a v maminčině cukrárně pracuje snad odnepaměti.
Maminčina kancelář je vyvedena v béžových barvách, na zdi visí její pestrobarevné obrazy a na psacím stole má vystavené naše fotky. Na jedné jsem já, ještě jako pětiletá holčička.
Sundala jsem si kabát a čepici a pohodlně se usadila na gauči. Úkoly nechám zase na poslední chvíli…
Ani jsem se nenadála a u ruky mi zabzučel mobil. Jasně, Gabča... Stiskla jsem tlačítko pro příjem hovoru. Gabča hned spustila.
"Jasně, vím, že nemáš čas, ale říkala jsem si, jestli s Hankou nezajdeme do čajovny? Nesnaž se to odmítnout!" Z legrace mi pohrozila. Povzdychla jsem si, ale už dlouho jsme spolu všechny tři nikde nebyly. A hlavně - vymluvit něco Gabče je prostě nemožné.
"Tak jo, ráda půjdu."
"Super! Vyzvednu tě v pět. Pak zajdeme společně pro Hanču. Jo a kde jsi teď?"
"U mamky v cukrárně, ale budu čekat před naším domem."
"Dobře. Čau!" zvolala rozradostněně. Sbalila jsem si věci a vyrazila domů, jen pár ulic od cukráry. Pozdravila jsem bráchu, který zrovna v televizi sledoval Svět automobilů.
"Čau segra! Neříkej, že chceš pomoc s domácím úkolem, odmítám to!" řekl podrážděně. Protočila jsem oči a zapadla do svého pokoje. Školní tašku jsem odhodila do kouta a z věšáku sebrala menší koženou kabelku. Do ní jsem si přendala mobil, peněžku a další serepetičky a trpělivě čekala na Gabčin příjezd.
Pronikavé bzučení zvonku mě vytrhlo z pečlivého zkrášlování mojí osoby.
"Kdo to zase je?" vykřikl Jakub nevrle.
"Stavuje se tady Gabča, jedeme do čajky." křikla jsem na oplátku. Jakub zpozorněl.
"Gábi!? Jdu otevřít!" A hnal se ke dveřím. Pousmála jsem se. Ty dva spolu by mohli být hezký pár...
"Nazdar Kubo!" šťastně prohlásila a vykouzlila lehce laškovný usměv.
"Ahoj, Violet hned příjde."
"Už jsem tu. Můžem vyrazit." roztrhla jsem jejich "konverzaci" a přitom mrkla po Gabče.
Cestou jsme vyzvedliy Hanku a vyrazily nejbližší cestou do čajovny.
Byly jsme v ní už mnohokrát. Milovala jsem ty smíšené vůně a prvotřídní čaje bez jakéhokoli vylepšení cukrem. Usedly jsme na vyvýšený plácek s polštářky. Gábina si k sobě hned začala choulit polštářky a vytvořila si tak úplný pelech, zatímco Hanka si vybrala turecký sed s jedním malým polštářkem pod nohama.
"Dnes by to chtělo nějakou změnu." ozvala se rázně Hanka.
"Chceš říct, že ne náš typický Yogi čaj?" dotázala se Gabča podezíravě.
"Jo." potvrdila. Najednou ji zapípal mobil. Hned ho, dá se říct že až sběsile, vytáhla z kapsy džínů. Tiše a pozorně četla esemesku, až se jí obočí svraštilo skoro k očím.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Ale nic." houkla rozčarovaně.
"Prosimťě, vyklop to." zamumlala Gabča a přivolala obsluhu.
"Dobře, je tu jeden klu-" Nestačila ani domluvit a Gábi ji přerušila.
"Ty máš kluka?" udiveně vyhrkla.
"Kdyby si mě to nechala domluvit..." vyštěkla ostře Hana a Gabča okamžiťě zmlkla.
"Takže je tu jeden. Potkali jsme se na oslavě tetiných narozenin. Je to syn nějakých jejích kamarádů. Pak jsme spolu párkrát do kina. No nevím jestli to brát jako chození, nebo tak něco. A teď napsal že v sobotu nemůže přijet." dodala zmateně.
"Jak to že si nám nic neřekla Hano Bláhová?" popichovala jsem ji.
"No, když už jsme u toho... Taky mám jednoho vyhlídnutého." Přidala se Gábi s žertem. Hned jsem vědela, koho tím myslí.
"Nech mě hádat." řekla jsem vědoucně a naklonila se blíž k ní. Okamžitě se začala smát.
"Vždyť je na tebe moc starej!" Namítla jsem. A moc líný. Znám svého bratra...
"Není starej." Bránila se. "Jen... je o něco starší než já." uchichtla se, zatímco nám přinášela obsluha naše čaje.
"Co ty, Violet?" otázala se s hrnkem u pusy Hanka.
"Nic. Však víte."
"Jo, víme, si prostě hrozně vybíravá." ušklíbla se.
"Nechtěla bys náhodou třeba aby se nějakej vlk proměnil v člověka? To bys pak byla spokojená ne? Ideální vlčí partner." zažertovala Gabča a našpulila rty. Všechny jsme se jejímu gestu začaly smát. Věděly, že mám vlky docela ráda a pokud šlo o výběr vhodného subjektu na projekt - byl to vlk.
Odpoledne strávené s nimy mi přinášela mnoho pozitivní energie. Necítila jsem se unaveně ani smutně, jen šťasntě. Štěstí převažovalo nad vším. Po vypití našich čajů jsme si ještě hodnou chvíli povídaly, až když jsme zpozorovaly, že náměstí se plní černou tmou. Vyrazily jsme. Nechala jsem je jít kousek přede mnou a pozorovala úchvatné noční městečko.
"Tak pojď." řekla Hanka.
"Můžete jít napřed, půjdu ještě do knihkupectví." Kývla jsem směrem k opačnému konci ulice.
"Dobře, tak ahoj." Rozloučily se dvojhlasně.
Rychle jsem utíkala do knihkupectví se zahřát. Teď jsem dlouhou dobu nic nečetla, chci to nějak napravit.
Historie, romány, detektivní případy. Hm... Fantasy. Z regálu jsem vyndala knížku, o které mi Hanka vyprávěla, že je výborně propracovaná a děsně napínavá. Nu což, zkusím ji. Hned, jak jsem ji otevřela, zavanula ke mně její vůňě. Vůňě knihy, kterou ještě nikdo neotevřel. Vůňě čerstvého papíru.
Už jsem si představovala, jak dorazím domů, zavrtám se v županu do deky a začnu číst.
Venku byl pořádný vichr. Přilétávali na mně zhnědlé kusy dubových lisů z áleje pěší zóny. Přetáhla jsem si čepici přes uši a kabát k sobě přitiskla ještě těsněji. Jediné, co mě zahřívalo, byla vzpomínka na postel a vědomí, že tam za chvíli budu. A taky že jo.
Rychle jsem vyběhla po schodech do koupelny a knihu si připravila na komodu v uličce.
Po hygieně jsem se jako myška vyplížila z koupely do mého pokoje a začala číst.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 eliska eliska | 12. ledna 2011 v 19:43 | Reagovat

moc se Vám t povedlo holky :)

2 Nell-Lady Nell-Lady | Web | 12. ledna 2011 v 20:20 | Reagovat

Je to mooc pěkné, ale dočtu to až budu mít víc času...

3 Sisa♥ Sisa♥ | Web | 13. ledna 2011 v 22:15 | Reagovat

Je to absolutne úžasne na pisanie proste mate talent :D Neviem si predstaviť čo by som na jej mieste robila ale asi nič lebo ja by som hlbšie do toho lesa určite nešla...a sama ... :D Aj ja sa volam Gregorová :D idem na druhu časť :)

4 Péťa Péťa | 15. ledna 2011 v 19:10 | Reagovat

Úžasný! Právě sem to dočetla a nemá to chybu holky :)

5 Pitye Pitye | 15. ledna 2011 v 19:46 | Reagovat

Kráásný =) Má to svoje kouzlo i napětí =) Moc povedený =) Jdu číst další dvě kapitolky =D

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 31. března 2012 v 11:19 | Reagovat

Milá kapitola, taková pohodová. Už se těším, až se tam objeví nějaký vlk :D  :D Knížka Mrazení mě tedy moc nezaujala, ale námět se mi líbil :-)  ;-)
A hele, omlouvám se za spamování, ale nepodívala by ses na můj blog?? :-) Taky píšu povídky a ráda bych znala Tvůj (nebo váš) názor :-)

7 Selené Selené | Web | 26. dubna 2012 v 20:58 | Reagovat

krásná kapča:-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama