JSME ZPĚT

28. října 2012 v 16:47

Tumblr_mapqx0lrmm1r1vp2mo1_500_large

Ahoj čtenáři všeho věku! :)
Po dlouhé době se opět vracíme na naše blogové útočiště a budeme se snažit zase psát. Moc doufáme, že se vám nové pokračování Volání lesa bude líbit a že získáme další stálé čtenáře!

Vaše Caroline a Christie.
 

12. Kapitola

28. října 2012 v 16:36 | Caroline&Christine |  Kapitoly
Sžíralo mě svědomí. Od té doby, co jsem deník našla uběhlo několik dní a já jsem nad tím stále nemohla přestat myslet. Co jsem to za člověka, že si takové tajemství nechám pro sebe? Všichni žili ve sladkém nevědomí, Natálie nedělala žádné problémy, Marek se zdál být jako alfa vynikající, Tomáš se s nikým nehádal... Jen já jsem se stále víc zavírala do knihovny, držela deník v rukou a děsila se každého kroku na chodbě. Děsila jsem se toho, že mě obviní, že si to tajmeství chci nechat pro sebe, což není pravda. Chci jen najít vhodnou příležitost, jak to oznámit. A hlavně komu to říct... Nechci jim dávat plané naděje. To by ode mě bylo dost kruté a nefér.
Také jsem se stále víc zaobírala možností, že je Gábina vážně čarodějnice - že to zdědila po madam Saitou. Ví to nebo ne? Mám jí to říct? Ale to je blobst. Nemůžu se s ní sejít, nebo jí zavolat. Pravděpodobně si myslí, že jsem mrtvá, nebo že se válím na pláži v Karibiku, okukuju sexy plavčíky a popíjím koktejly. Kéž by. Kéž bych se nemusela bát dalšího svítání, vraždit lesní tvory a pít vodu z jezera. Mezi námi, ty Eričiny 'speciality' se už vážně nedají jíst. Ale zřejmě jsem jediná v tomhle domě, komu to vadí...
A Christian? Popravdě, pracovitějšího a milejšího kluka jsem snad v životě neviděla. Pomáhá Erice se vším, uklidňuje Tomáše, když se náhodou zase rozzlobí... Se všemi vychází. Zdá se mi to, nebo jen mě se tak trochu straní? Možná, že je to naopak. Poslední dobou se v lidech vůbec nevyznám. Každý má jiné nároky, jiné vášně a jiné názory. Jsou jako zavřená kniha, ke které musíte nejprve najít cestu, aby se vám posléze sama otevřela na první stránce a vy poznali ten tajuplný příběh, který celou dobu tak úpěnlivě střežila.
Pohlédla jsem znovu na deník, který jsem až doposud nervózně tiskla v rukou. Rozpadající se kožená vazba voněla dávnými časy a listy byly výtazně zažloutlé.
Teď, nebo nikdy. Zvedla jsem se ze země a vyběhla z knihovny do kuchyně, kde už všichni večeřeli.
"Poslyšte," nadechla jsem se odhodlaně, ale záhy se zarazila. Co jim mám říct? 'Našla jsem deník toho týpka, který může za naši proměnu, má prý vyrůst kytka, která nás vrátí do normální podoby, třeba nám vyrustla mezi růžema!'? To těžko.
"... já, já jsem jen... chtěla jsem vám něco říct." Když jsem se dívala do těch jejích nechápajících tvářích, chtěla jsem se otočit na podpatku a nebo říct větu typu: To máme ale krásný den! Naštěstí, mě nějaký hlas "pomohl" a, když na to přijde, i vylekal.
"Co to máš v ruce?" Se zájmem se zeptal Sebastian a ukousl si namazané housky.
"Nic..." Přitiskla jsem si deník k svetříku. Ucítila jsem jak se mi řine krev do tváří. Patrik na mě pohlédl, ale zdálo se, jako by nevnímal, až jsem se z jeho očí trochu zapotácela.
"Ale jo, něco to asi bylo." Zamumlala Erika od plotny. Ani jsem netušila, že poslouchá. Zhluboka jsem se nadechla a deník ostražitě vytáhla přěd hruď.
"Deník..." Další horda nechápavých obličejů.
"Jó, založila sis deník." Pohrdavě se do toho vložila Nat svým obvyklým způsoben a hodila na mě ksicht který mě docela vytočil.
"Ne!" Vrhla jsem se na ni, možná až moc agresivně. "Tenhle deník jsem našla pod jednou parketou v knihovně." Šla jsem se k nim posadit a třískla jsem deníkem na stůl před Natálii. Všichni po sobě začaly podezíravě pokoukávat.
"Spíš to vypadá jako nějaká starší verze Kroniky Rodu Spiderwicků." Odlehčil situaci Tomáš, ale jaho hlas byl naprosto vážný.
"Co je to zač?" Sáhl na deník Chris a naše oči se setkaly v jemně vystrašeném pohledu.
"Jak jsem řekla, našla jsem ho v knihovně. Patří nějakému Barnabášovi." Poťukala jsem prstem na podpis na první straně. "Je to..."
"První vlkodlak." Doplnil mě Chris. Přikývla jsem.
"Je v ní lék, jak se vyléčit z kletby. Květina. Barnabáš to zkoušel, ale postupně psal méně a méně zápisů. Přečetla jsem si pár posledních, le vůbec v tom nemám jasno." Přiznala jsem se. Mluvila jsem hodně sekaně, čož bylo při mé nervozitě typické. Spadl mí kámen ze srdce, že mi nikdo nic nevyčítal. Když nikdo nic neříkal, vložila jsem se do toho opět já. "Je tam celý jeho život. Jak dlouho tu už někdo bydlí?"
"To je... Nechápu to. Ty nám tu říkáš, že nějaká kytka nás vyléčí, ale prosím tě, to si jen někdo dělal legraci." Řekl Marek. Z toho tónu mi přeběhl mráz po zádech. Na to, že byl jen a pár let starší choval se ke mně jako k díťěti, které potřebuje za každou blbost pokárat. Chtěla jsem ho sjet podrážděným pohledem, ale jeho oči mi vypálily slova z úst.
"Tak to být nemusí." Zvýšeným hlasem pronesla Erika odvázala si zástěru a přešla k nám. Zahřálo mě u srdce, když mě někdo podpořil. "Vlkodlaci tu žijí po generace, kdo ví jsetli to někdo nenašel a neschoval a nikomu o tom neřekl." Marek zatřásl hlaou v nesouhlasu a majetnicky sáhl po deníku. Nat odložila sousto od pusy a koukla mu přes rameno.
"Kde je to to s tou kytkou?" Zeptal se Christian.
"Tady... Ještě pár stránek." Všichni se naklonili a četli. Kdosi přečetl pár řádků nahlas. Slyšela jsem jen "puč mi to" a "po tobě to mám já." Chvilku se o knihu handrkovali, ale Nat to utla.
"Nevěřím tomu." Uchechtla se.
"Já taky ne..." Přidal se Tomáš omluvně.
"Já myslím, že je to pravda." Obhajovala jsem sebe samu i deník.
"A jak to asi zjistíme?" opět Marek. "Nevěřím na nějaké odvary z květin a baby kořenářky, je to blbost." Postavil se a opřel se o stůl.
"Ale co když je to pravda, a my to nevyužijeme?" Zvýšila jsem hlas.
"Nic takového neexistuje! Na báje nevěřím." Zajel mi očima hluboko do těch mých, a já měla pocit, že mi vidí až do nitra.
"Taky jsem nevěřila ve vlkodlaky, dokud jsem se jím nestala." Pronesla jsem pevným hlasem, odhodlaná neucuknout mu pohledem. Po tváři mu najednou přeběhl stín a on se temně pousmál.
Polkla jsem. "Ještě to ale není všechno. Barnabáš se zmiňuje o věštkyni - lépe řečeno - o čarodějnici. Prý se jmenuje madam Saitou." Nechala jsem je, aby si onen zápis přečetli. Když znovu vzhlédli, pokračovala jsem. "Moje kamarádka má příjmení Saitou."
Hodnou chvilku na mě zaraženě hleděli, pak se ale vzpamatovali a trochu vzrušeně, trochu pochybovačně se na sebe podívali.
"Violet," Začal opatrně Christian, ale nedíval se mi do očí. "chápu, že z toho asi máš radost, ale... nezdá se mi pravděpodobné, že skutečné čarodějnice vážně existují. Třeba není ani ta kytka..."
Nechápala jsem, že o mě a o mých názorech zrovna on tak pochybuje. Trochu mě to zklamalo.
Erika si povzdechla. "Dá si někdo vafle?"
A všichni rázem na nějaký deník zapomněli.

Už jsem se opět zamknula v knihovně a deník před sebou propaloval pohledem. Ten nával nedůvěry od ostatních mě hodně ranil. Vážně je to jenom blíbol a žádná květina neexistuje? Psal to Barnabáš jen z legrace, aby ostatním dával plané naděje? A co Gabča? Může být i ona čarodějnice, nebo celá ta věc s madam Saitou je jen báchorka? Myslím, že exituje jen jeden způsob, jak to všechno zjistit... Zavolat Gabče. Ale... Nemám mobil. Telefon v domě taky není a kdybych měla někde hledat telefoní budku, zabere mi to celou noc. Položila jsem si hlavu do dlaní a chystala se všechno vzdát, když v tom se ozvalo klepání na dveře. Povzdechla jsem si a šla odemknout.
Byl to Sebastian. Nesměle postával na prahu a ruce měl schované za zády. "Můžu dál?"
Udělala jsem mu místo, aby mohl projít a zase zavřela. Poslední dobou se knihovna stávala mojí nedobytnou pevností.
Sebastian si sedl do jednoho z křesel. "Vio, ty si myslíš, že je to všechno pravda?" zadíval se mi vážně do očí. "Myslíš, že se můžeme vyléčit?"
Se zájmem jsem si ho prohlížela. "Nevím, jestli je to vážně pravda, ale já tomu věřím. Rozhodně nechci zůstat do konce svého života napůl vlkem, napůl holkou. A nepřijde mi správný, aby to ostatní hned odsuzovali." řekla jsem narovinu.
"Takže bychom tu kytku měli začít hledat?" zeptal se. Seb byl vlastně tak trochu jako já. Taky se zoufale upínal ke každé malinké naději, která se objevila.
"Můžeme to alespoň zkusit." Chvilku jsme tam ještě tiše seděli, ale pak se Sebastian zvedl s náhlým úsměvem ve tváři.
"Už bych měl jít. Stáhl jsem si do mobilu novou hru, takže jsem na ní dost zvědavý."
"Ty máš telefon!?" vyhrkla jsem vzrušeně. Nová naděje mě najednou hřejivě zaplavila. "Můžu si ho půjčit?"

11. Kapitola

28. října 2012 v 16:36 | Caroline & Christie |  Kapitoly
Zbytek týdne jsem strávila s Christianem a s knihami. Erika se pomalu začala opět stavět na vlastní nohy a Mirek se ve své funkci náležitě činil. Zavedl hned několik nových pravidel, které se měli stát pro smečku prioritou. Mimochodem, které jsem rozhodně nehodlala dodržovat. Natálie přestala provokovat, což jsem brala jako dar z nebes, a začala se uzavírat ve svém pokoji. Sebastian a já jsme se více skamarádili a mezi námi již nestála ta Velká čínská zeď. Patrikovy přeměny se stále více prodlužovali a všem bylo jasné, že v lidské podobě si ho už moc neužijeme. Po malém probádání situace jsem se vydala, kam jinam než, do knihovny.
Usedla jsem v mém oblíbeném, staším křesle. Vyšla jsem k prvnímu regálu a prsty přejížděla po vytištěných titulech na hřbetech knih. Po Chrisově doporučení jsem vybrala jeho oblíbenou - Sen noci svatojánské.
Po chvíli čtení jsem se skulila z křesla na dřevěnou podlahu. Z dlaní mi vypadla kniha a dopadla na jednu z dřevěných parket. Uslyšela jsem dunivý zvuk. Zvědavě jsem se sehnula, abych to místo prozkoumala. Ať teď jsem si všimla, že parketa je nepatrně uvolněná. Hmmm, bude se muset zpravit. Trochu jsem za ni zatáhla. Ups! Parketa mi zůstala v ruce a mě se tak naskytl pohled na jakousi knihu, kterou parketa držela v úkrytu. Ohlédla jsem se ke dveřím, jestli jsou stále zavřené a knihu vyndala. Desky měla z hnědé kůže a omotaná byla jakousi koženou šňůrkou. To nebude kniha...
Byl to deník.
 


28. 4.

28. dubna 2011 v 14:34 |  O knize
Vážení čtenáři. Velmi nás těší vaše přízeň a chuť číst. Jelikož se ovšem vyskytly drbné potíže, jsme nuceny poslední dvě kapitoly dát do rozepsaných. Nebude to trvat dlouho, prosím mějte strpení.

C&C

10. Kapitola

5. března 2011 v 18:12 | Christie & Caroline |  Kapitoly
Je to hrozná kletba. Krutá vlčice... Být v lidském těle jen přes noc, i když já jsem nic neudělala. Být v blízkosti s novými lidmi, se kterými si tak úplně dobře nerozumím. Zatřásla jsem hlavou a vtom jsem se opět potkala s Chrisem.
"Spor urovnán?" zeptal se opatrně.
"Moc bych neřekla." podívala jsem se na něj provinile a obtočila jsem si ruce okolo těla.
"Je silná, zvládne to." dodal optimisticky. "A teď dobrou."
Když odcházel nepatně se mě otřel o paži.

9. Kapitola

26. února 2011 v 16:21 | Caroline & Christie |  Kapitoly
Ach ne, zase ráno. Dnes jsem se probudila chvilku před budíkem. Už v tuhle dobu nějaký den vstávám. Mám takový pocit že kolem dvanácti dní. Ale dnes se vše změní, to, na co jsem byla zvyklá, skončí. Dumala jsem nad dnešním soubojem...
Ano, je to tu. Drnčivý zvuk budíku. Chvíli jsem ho ještě nechala běžet, pak mě ale okřikl Sebastian. Přísně jsem se na něj podívala a šla jsem do koupely provést ranní hygienu.
Erika na snídani chyběla, což bylo divné a tak jsem se přípravy snídaně chopila já a později mi přišel pomoci i Christian. Připravili jsme pro každého mléko s vločkami. U stolu byl slyšet jen cinkot příborů a Tomáš s Markem na sebe vrhali nenávistné pohledy. Když odbilo půl sedmé, všichni trochu nadskočili na židlích, ale Marek se usmíval a rozhlížel se po vystrašených tvářích. Určitě si byl jistý, že vyhraje, ať už spravedlivě, nebo ne. Znovu si všichni vyměnili pohledy a odešli do svých pokojů. Já do kuchyně. Kde je vlastně Erika? Panebože! Okamžitě jsem vystřelila z místa do jejího pokoje. Ležela na posteli a vzlykala.

8. Kapitola

13. února 2011 v 19:15 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Po týdnu už jsem si ani nepřipouštěla, že tu jsem tak rkátkou dobu. Zjistila jsem, že se smečkou je mnohem větší zábava, než jsem si myslela a všichni se ke mě chovali přátelsky. Až na Natálii, které na mě pro jistotu nemluvila vůbec. Přeměny už nebyly tak bolestivé, jen trochu zvláštní, prudké. Ale brala jsem to jako fakt, nemohla jsem to nijak ovlivnit. Následoval další den ve vlčí kůži.
Naše tlapy narážely do tvrdé země a šustilo pod nimi spadané listí. Hnali jsme se za první kořistí, kterou jsme uviděli, což byl statný jelen. Potlačovala jsem soucit a nechala převažovat vlčí potřeby. Už jsme ho skoro měli... Už jen pár skoků a...
Ozval se pronikavý krátký zvuk. Zvuk, jaký lze slyšet jen v akčních filmech, nebo na policejní stanici. Výstřel. A pak druhý. S hrůzou jsem se přikrčila k zemi a rozhlížela se po okolí. Najednou jsem ho uviděla. Muže držící v ruce dlouhou pušku a na hlavě klobouk s perem. Myslivci.
Smečka začala výt a štěkat. Blížili se. Neohrabaně namířil pušku doprostřed smečky, zamířil a se smíchem střelil. Jeden mohutný vlk se sklátil k zemi, nehýbal se.  Uvědomila jsem si, že je to Miroslav - alfa. Na chvíli se ještě s hrůzou v očích zadíval na myslivce, který ho postřelil a hlava mu nekontrolovatelně klesla k zemi se zavřenýma očima. Co budeme dělat? Máme utéct?
Všichni se zatím rozptýlili do houští a keřů.

7. Kapitola

12. února 2011 v 16:10 | Christie a Caroline |  Kapitoly
Druhý den ve vlčí kůži jsem strávila bez své nové "rodiny". Byla jsem vděčná, že si mě nikdo nevšiml, když jsem pozorovala míjející se auta. Proč jsem se nepřeměnila zpět do lidské podoby? Bylo to pro mě dost velké riziko - adrenalin. Bloudila jsem lesem a vyhýbala se smečce. Chtěla jsem být prostě sama. Vědela jsem, že mi vynadají, ale na další lov jsem neměla náladu, ani žaludek. Doufala jsem, že jeden den to ten kus vlka ve mně přežije bez potravy. Najím se večer, při troše štěstí nebudou opět špagety. Byla jsem unavená, a zklamaná, tak jsem si lehla do houštin a kapradí mezi stromy, přitisknutá ke kmeni mohutného smrku. Přemýšlela jsem co bude dál, tohle byla má jediná šance, ale teď se rozplynula. V duchu jsem zi přehrávala všechny události uplynulých dnů. Chováni smečky ke mě a moje chováni k nim. Nebyla jsem zrovna dvakrát přivětivá... Možná... Možná že bych tu přeměnu měla prostě přijmout. Být vlkem, s novou rodinou, s novým životem před sebou. Holka z města se stala vlkem... To, co mě čeká přijmu s grácií.
Je to tu, cítila jsem dunění mohutných tlap, občasné zavytí, stěkot... V hlavě se mi začínaly míhat útržky vět.

6. Kapitola

9. února 2011 v 16:59 | Prostě my |  Kapitoly
Po jeho odchodu jsem tam ještě hodnou chvíli omámeně seděla. Najednou se tu objevila. Natálie. Tu jsem zrovna teď vidět nepotřebovala. Pobaveně se kolem mě procházela. Jistě musela slyšet o čem jsme tu s Chrisem debatovali.
"No, šikulka." pronesla.
"Cože?" odpověděla jsem nechápavě.
"Christian. Je velmi citlivý. Chápu, že tu za ten den nemůžeš vědět, ale chci aby ti bylo jasné, co jsi provedla."
"Cože? Já mu nic neprovedla!" To už jsem se začala bránit trochu razantněji. "Jestli si vzpomínáš, nemusela jsem tu s vámi vůbec být!"
"Za dobrotu na žebrotu." ušklíbla se Natálie a opřela se o regál knih. Vyskočila jsem ze země a stoupla si před Natálii s rukama založenýma na prsou. "Měla bys ale být ráda, že můžeš žít tenhle život."
Pochopila jsem, že pro Natálii to není prokletí, ale osvobození, či dokonce dar z nebes. Zvrácený styl života...
"Takže," udělala jeden krok ke mě, dívajíc se mi přímo do očí. Najednou jsem zjistila, o kolik je vyšší. "drž se od Christiana dál, jasné?"
Odkráčela a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
Za tento den to na mě bylo moc silný kafe. Vyběhla jsem za Erikou a pevně doufala, že mě už víckrát neosloví 'Drahá'.


5. Kapitola

23. ledna 2011 v 14:31 | Caroline & Christine |  Kapitoly
Nemohla jsem pochopit, jak se tolik lidí mohlo vejít do tak malé místnůstky, jako byla kuchyň. Všichni vesele švitořili a já je jen omámeně pozorovala. Podle vůně vařila Erika špagety. Uvědomila jsem si, že větší jídla si nemůžou dovolit. Jednak jsem tu nezaznamenala mrazák, a pak podle toho, co jsem uviděla v poličkách, nacházelo se na nich jen pár hrnců a jedna pánev. Tady se zblázním. 
Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala bodavé vzpomínky na teplý, upřímný domov a rodiče, kterým jsem mohla říct cokoliv.
Sebastian a Tomáš si házeli papírovou vlaštovkou, Miroslav četl týden staré noviny, Natálie se o něčem zaujatě bavila s Markem a Christián pomáhal Erice. A já tam zoufale seděla, klepala se zimou a cítila se všelijak, jen ne šťastně. Měli by si nechat zavést ústřední topení...

Kam dál